Zimní soustředění TANAP-Popradské pleso 18.-21.4.2009

     Dobrá tedy dobrá, když musíš tak musíš. Jak všichni víme po menších dohadech kam vyrazit, kdy, jak a jestli vůbec, se letošní „soustředění nováčků“, kterého se s oblibou vždy zúčastní lezecky aktivní část oddílu konalo ve Vysokých Tatrách v Mengusovské dolině a jako základnu jsme zvolili naše oblíbené Popradské pleso. Robert se osvědčil (jako vždy) co by organizátor a vše perfektně domluvil a vyjednal (dokonce i slevu na chatě).  Již cestou z Hodonína jsme zjistili, že Pavel co by „rosnička“ zklamal a nějak pořád neprší. Náš předpoklad, že bude lít jako prase se nepotvrdil, což bylo na jednu stranu super, ale náš pozdní výjezd z domoviny nás stojí promeškaný půl den. Něco málo jsme nahnali rychlým „nástupem“ na chatu, povolení k výjezdu není až tak k zahození, když už se jede autem proč ho nechávat v dolině, že. A má to svoje výhody ohledně věcí v báglu.

     První den výcviku je tradičně zaměřený na praktické vyzkoušení jak se pohybovat v dolině, chůze na sněhu, na mačkách, ve žlabu, brzdění s cepínem a jiné. Jdeme do Zlomiskové doliny a vystupujeme přes Zlomiskovou bránku na Zlomiskovou vežu 2131 m.n.m.( Mont Zlámal – tento název se mi osobně moc líbí). Při sestupu probíhá nácvik brzdění cepínem a jiné již popsané lezecké radovánky. Počasí nám opět dokazuje, jak se může změnit i několikrát během půl hodiny. Při nácviku vybudování štandu pomocí cepínu jsme lehce pozapomněli na bezpečnost a menší úraz na sebe nenechal dlouho čekat. Je to první ponaučení pro nás pro všechny, přilba v horách není žádný luxus ale nutná ochranná pomůcka. Nicméně jsme si mohli hned v praxi ověřit základy první pomoci a jak se vyplatí mít sebou lékárničku. Mirka se osvědčila coby figurantka, za což jí dodatečně děkujeme.    

     V neděli vyráží Pavel s Ivou na Volovec Mengusovský 2227 m.n.m., já s Davidem se přidáváme a nakonec se k nám do „trojky“ připojila i zraněná Mirka. Chceme jít západním žlabem na hřeben a po hřebeni na vrchol. Žlab má asi 300 m, před pár lety jsme ho dali s Romanem i s lyžemi na zádech. Hned při vstupu na turistický chodník nás kontroluje strážce TANAPu a opět se teorie potvrzuje v praxi: průkazku ČHS je nutné mít u sebe při jakémkoliv pohybu mimo značené, případně uzavřené turistické cesty. Před desátou jsme pod nástupem. Sníh ve žlabu je dobrý, leze se fajn, a zatím stíháme Pavla s Ivou před námi. Poté následuje několik délek po hřebeni II-III. Když jsme na hřebeni padá mlha a mě balvan na nohu. Na chvíli jsem se nesoustředil za co se chytám. Ale u tak velkého „lokru“ je otázkou, jestli bych ho odhalil dřív, než jsem ho zatížil. Ještě, že jsem měl plastikové boty, protože jinak bych byl určitě lepším figurantem než Mirka a neměl už prsty na noze. Další ponaučení pro všechny: ve vrcholových partiích a na hřebenech se nachází velké množství volných nebo na sobě jen položených balvanů či bloků.  Na hřebenu nám Pavel s Ivou utíkají i díky tomu, že se zastavujeme na vrcholu svačíme, fotíme a pozorujeme sestup Romana, Mirka, Roberta a Vaška z Volovky ( 2365 m.n.m). Do sedla je to již pár délek traverzem a  pak sjíždíme po zadku z Volovcova sedla. Sestup je „náročný“ protože se už brodíme ve změklém sněhu a občas se zaboříme doslova až po prdel (viz. Fotky) . Večer probíhá oblíbená Pavlova přednáška o lavinách (mimochodem stojí za to). Pavel ji letos zkrátil, snad proto, že byl  „unavený“, a chtěl odpočívat. Poté se většina sešla na společenské místnosti a „vášnivě“ debatovala asi do půlnoci o lavinách. Pavel pak přišel taky asi nemohl spát, protože nedodržuje „pitný režim“ (smajlíky nemám ale sem patří minimálně tři ).

     V pondělí jdeme na lyžích pod Zlomiskovou vežu. Já s Davidem a Roman s Mikčou lezeme  cestu Komarnických na Zlomiskovou vežu. Pavel s Ivou vystupuje do Dračího sedla, odkud sjíždí na lyžích na  Popradské. Cesta se leze dobře, je krátká, ale pro „nováčky“ tedy pro Davida jako dělaná. Zvláště  závěrečný přelez přes sněhovou hranu jsme si všichni vychutnali. Na vrcholu se snažíme spojit s Robertem ,Waškem a Mirou, kteří lezou dnes Červený žlab. Pavel  je celý den nervózní, že se jim nedá dovolat na vysílačku. O mě se nervozita pokouší, až když se nemůžeme dovolat ani my na Zlomiskové veži. Pavel zavolal přes mobil a záhada je vyřešena, měli vypnutou vysílačku . Nakonec jsme rádi, že jsou již na Popradském a Pavel v klidu odjíždí domů. Z toho plyne ponaučení třetí a poslední, když už ty vysílačky taháme je dobré si aspoň jednu zapnout. Ale zase na druhou stranu měli ještě dost času na návrat, ovšem i naše obava je pochopitelná, zvláště když padají laviny! 

     Poslední den tedy v úterý jsme naplnili plán, který jsme zosnovali večer a odjíždíme se válet do termálu, kde jsme si prohřáli těla a úžasně zrelaxovali, navíc jsou všichni rádi, protože si koupili nové plavky. Tedy až na mě a bratra, protože plavky do zimních Tater to je přece běžná věc.

Roberte fakt jsi to dobře zorganizoval, a je taky pravda, že když jedu já je počasí výborné. A až konečně domluvíme stabilní oddílové frekvence pro vysílačky nebude to mít chybu. Z pohledu výcviku nováčků, tady Ivy a Davida jsem spokojený a pochválit musím i zbytek manšaftu, protože se opravdu lezlo. Tento článek berte vážně, je to ten správný a jiný už určitě nikdo nenapíše. Teda, leda , že by napsal.

Fotky jsou moje (snad).                                                            Pepa Motyčka

Ještě se můžete podívat na akci Pavlovýma očima