Zimní Táboření na Javořině

Na 14. a 15. ledna byla naplánována oddílová akce Horolezeckého oddílu TJT Hodonín : přechod masívu Javořina, cestou necestou, spojený se stanováním.

Počasí vypadalo příznivě, takže v sobotu ráno se ve vlaku směrem na Vrbovce sešlo 5 členů našeho oddílu v "plné polní" ve složení  Petr Jetelina -vedoucí akce,Vít "Kolda" Kozlík -  instruktor, Laďa Sedláček , Radek Batrla, no a já jako zástupce letošních nováčků.

 Během cesty do cílové stanice Javorník jsme se za družného hovoru, plni očekávání, kochali výhledem, zakusujíc doma připravené svačiny. Po rychlém výsadku z vlaku jsme se vydali na pochod přes "dědinu" směrem na Filipovo údolí, kde jsme mohli obdivovat stromy obtěžkané sněhem, pokryté ranní jinovatkou,  ledopádky ve Veličce, prostě kýč jak Lady z vyhnanství na Sibiři.Počasí přijatelné, něco pod 0°C, inverze, zatažená šedá obloha, zasněžená cesta, mírně do kopce, pro rodinný výlet ideální. Na konci údolí cesta začala stoupat a klikatit se, po pár hodinách chůze od nádraží  jsme sešli z cesty a začalo prudší stoupání podél běžecké stopy lesem, spojené s prošlapáváním ve zmrzlém sněhu,  na Kubíkův vrch, Na jeho vrcholu jsme si, po menší pauze a osvěžení, vyslechli přednášku o lavinových pípácích pod vedením instruktora Koldy, vyzkoušeli jsme si hledání zasypance pod lavinou, v našem případě simulovaném zakopaným pípákem ( nikdo se nechtěl  nechat zahrabat do sněhu s pípákem ) Bylo to velice poučné, teď už chápu, že i přes moderní techniku je nejlepší nenechat na sebe padat laviny...

Do soumraku zbýval ještě nějaký čas a tak jsme, posilněni jídlem, vyrazili po hřebeni na vrchol Javořina. Bohužel bez Ladi který se, vymlouvajíc se na výškovou horskou nemoc projevující se bolestí v koleně,  rozhodl sejít zpět do "civilizace" prezentované osadou Javorník, kde  jej čekal teplý pokrm a postel.  Asi po dvou hodinách prošlapávání sněhem v lese podél stopy a za úplně zatažené oblohy  jsme se dali po značce do lesa do strmého stoupání - cílová "rovinka" a  po pár minutách jsme vyšli z lesa na holý vršek Javoriny (Velká Javořina 970mnm.), kde se nám otevřel dlouho nevídaný pohled na úplně jasné azurově čisté nebe, panorama bylo zcela grandiozní: kvůli inverzi se převalovaly husté mraky asi 50 metrů pod námi, výhled snad do nekonečna, západ slunce... za chvíli nás překvapil další výživný výhled a to na zátiší úplňku měsíce a vysílače Javorina - další fotky a užaslé a spokojené pohledy...je to jiné jak sledovat teď doma v teple dokument se stokrát mocnějšími záběry z Himalájí ( nemrznou Vám ruce, nebolí nohy...)

Protože se stmívalo a dost vyfukovalo, tak  jsme se brzo nabažili a scházeli po hřebení dolů kolem sjezdovky, která se už ztrácela v hustých mracích. Už jsme začínali hledat místo na bivak, když nás zlákalo světlo z oken Holubyho chaty a tak jsme neodolali představě tepla a polívky. Javorinská zelňačka U Krbu nezklamala...

O to hůř se nám vycházelo do tmy, zimy a větru (podle teploměru asi -10°c). Za světla čelovek jsme brzo našli náš "hotel" v lese a následovala standartní procedura: lopatkou vyhrábnout místo na stan, stavění stanu, vybalení věcí na spaní a vaření. Čínská polívka ze sněhu a nudlí, suchý salám a sýry, horký čaj...doma by nám tak nechutnal ani nedělní oběd, domácí destilát na zahřátí a pak už zasloužený, tvrdý spánek.Ráno se nikomu nechtělo z vyhřátého pytle na "čerstvý" vzduch ale volající příroda a zářící slunce nás vytáhlo na mráz. A zase vaření, polívka, čaj, mysli, sbalení stanu a vyrážíme zpět do civilizace. Podél sjezdovky nahoru přes Javorinu, kvůli ostrému větru a mlze jsme hned sešli lesem z hřebene na polní cestu ( směrem k silnici mezi Stráním a Slavkovem) a opět prošlapávání sněhem. Po pár hodinkách pauza v altánku na vaření čaje , svařáčku a svačinu a zase po cestě dolů, poslední fotky s výhledy na okolí, míjeli jsme víc a víc běžkařů a brzo jsme došli k silnici a parkovišti.Protože se nám nechtělo pokračovat po rušné silnici, dali jsme se na stopování a za deset minut jsme byli na křižovatce ve Slavkově odkud jsme hodlali pokračovat busem k domovům. Našli jsme hned čtyři zastávky, jedna na každé  rameno křižovatky a čekali na bus, ten si však, vybral jinou zastávku  než jsme stáli my (řidič zřejmě neznal místní jízdní řády)  a nereagujíc na naše zoufalé mávaní odjel pryč.Přemístili jsme se na jinou zastávku a za chvílí z jiné strany přijížděl ten samý bus, opět vynechal  naši zastávku a ujel. Zcela zmateni Slavkovským čtvercem jsme se odebrali do blízké osvěžovny kde se nám dostalo vysvětlení j.řádu od domorodců  (  psaný   řád neplatí, platí zde řád ústní )  a po doporučení dalšího odjezdového místa ( byla tu ještě pátá zastávka, neoznačená, rozpoznatelná podle uhrnutého sněhu)  parta sportovců doplnila chybějící minerály několika půllitry místního iontového nápoje. Bus opravdu zastavil a odvezl nás do Boršic u Blatnice, kde jsme, vedeni místním průvodcem přešli na další zastávku na  autobus do Veselí.  Tam jsme oficiálně rozpustili výpravu ( kolem 17 hod.) a rozjeli se vlaky k domovům, rodinám, práci a k povinnostem všedního časoprostoru.

Pro mně jako nováčka  v zimním táboření to byla akce povedená, zajímavá a přínosná.

Závěr, ponaučení, poselství, smysl? Nevím, není co vysvětlovat, musíte to zažít, prostě jdete nahoru, pak dolů...

citát       "Jíme,pijeme, spíme, vyměšujeme,

            to je náš svět.

            Jediné co nám zbývá je umřít."

Vašek  - Petr Mlýnek         

fotky jsou v galerii.