Kdesi v ledovém království Malé Fatry
       
Po pøíjezdu do Šútova jsme se vydali na prohlídku vodopádu jen nalehko bez vercajku, omrknout zda je již lezitelný. Kolda, který znal cestu a døív už zde byl, vìdìl, že cesta nám nemùže trvat déle než pùl hodinky. Avšak stala se taková zvláštní vìc, pùlhodinový nástup trval hodinu a pùl, neco mezi nebem a zemí jsme si øíkaly a nevdìènì koukali na Koldu.
            
Po pøíchodu k vodopádu a jeho prohlídce, okouzleni krásou, jsme mu „pùlhodinový“  nástup odpustili a spìchali zpìt k autu abychom stihli lození v  Kra¾ovanském lomu. Po porušení nìkolika zákazù vjezdu a zákazu vstupu nezamìstnaným, jsme onen lom našli a s veškerým vercajkem se pustili do ledù. Lom vypadal, jako by ho uzavøeli zrovna v dobì, kdy jsme se k nìmu blížili, ale to nás neodradilo.
           
 Zde byl nástup opravdu krátký, snìhu bylo vyše koòa a stále snìžilo. Lozili jsme až do setmìní a zkoušeli  funkènost zbraní, pevnost abalakových hodin a šroubù a vše si dùkladnì ošahali.

           

 

   



Po dùkladném promrznutí jsme už za tmy dorazili k penzionu Rosnièka, kde nás slièná rosnièka vítala a ubytovala. Po vydatné veèeøi a uhašení žíznì jsme si dali nìkolik temp v bazénu a dùkladnì se ohøáli v saunì.


 


Druhý den jsme po vydatné snídani vyrazili na Šútovský vodopád, který jsme mìli už omrklý, takže jsme vìdìli, že si to užijem.

Teplota byla vyhovující, svítíèko slunilo a my jsme opìt šlapali „Koldovu pùlhodinku“ k vodopádu.

 

 

 

 

Lozili jsme jak o dušu až do odpoledòa a poøádnì jsme si to užili. Cestou domù jsme se stavili na polévku a na sejra, aby aj doma mìli nìco z našeho výletu.
  
 
 




 
 

 

Celkovì to byl  úžasný výlet a tento èlánek ho jen hrubì popisuje.
Lezli, plavali v bazénu a potili se v saunì: Jara, Kolda, Robert, Vlasta a já.        

Hore zdar

                                                                                         zesmolil:   Ribízek