Letní oddílové Tatry 2014
Tento
text je bohapustá míchanica keců, horolezecké informace v něm
nenajdete. Navíc moje paměť je dost chabá. Stalo se to takto, nebo taky
úplně jinak, tož tak.
Intro
A
tak jsme zase jednou my kluci a holka, co spolu chodíme, vyrazili do
Tatry, do té Vysoké. Již přípravy byly poznamenány vzácnou shodou všech
budoucích účastníků. Proto jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jak by
řekla onan dnes na sovy a kanárky.
Kanárci
pod vedením Koldy vyrazili za ranního kuropění někdy kolem čtvrté, aby
získali jeden lezecký den k dobru, což se jim podařilo. Sovy po menších
komplikacích, zpožděních a debatách vyrazily taky za ranního kuropění o
několik hodin později. Nevím už v kolik to bylo, ale Kůfland ve Veselí
už byl v plném proudu. Do této skupiny jsem patřil i já a můj věrný
spolulezec, později se ukázalo že i spoluspáč Krejzy. A toto je náš
příběh, lehce zamlžený časovým zpožděním mezi událostí a článkem.
(Vsuvka - po dlouhém
rozjímání o pravopisu Krejzyho přezdívky
jsem dal přednost českému přepisu, angličanové prominou)
Vzhůru dolů
Tak tedy toto je náš příběh:
Cesta
Vaškovým vozem proběhla standardně za zvuku cinkajících iontových
nápojů a duchaplných debat o životě, vesmíru a vůbec. Dorazili jsme do
Tatranských Maltiarov, kde jsme nechali auto u místního polovníka
v důchodu. Sbalili jsme si svých pár švestek (nakonec se ukázalo, že
jich bylo málo, asi proto že nejel Robert, bo co?) a za bodrého
povzbuzování místního drzého stotřicetikilového chlapce z parkoviště:
„Ne abysme pro vás museli posílat Kryštofa.“ (Kryštof = vrtulník
v jazyce bodrých horalů.) jsme vyrazili do kopce, jak už to v těchto
končinách bývá.
Cesta
proběhla hladce, nezmokli jsme, už jsme tu. Na Brnčálce jsme potkali
ranní skupinu, která zmňákla pár délek v cestách, které si nepamatuju
(sory hoši a holko). Večer si taky moc nepamatuju, to jsme ani neladili
formu, su už prostě starý. Ale beztak jsme přebírali všechny ty železné
a textilní krámy jak dycky.
Čierny štít
Ná
tož teda, ráno jsem vyrazil kupředu vpřed, protože vím, že Krejzy má
zničující tempo a nechtěl jsem, aby na mě musel čekat. Pro své
skotačení jsme si vybrali Čierny štít. Pro jistotu jsem nechal na chatě
průvodce, což mi bylo mým spolulezcem vytknuto. To ještě netušil, že to
nebude poslední zapomenutá věc.
Po
dvou hodinkách jsme byli pod skálou. V zádech jsme měli Jaru, Vaška a
Jirku. Oblékli jsme si všechny ty věci, co si obvykle oblékáme, kromě
sedáku, který jsme nechali na chatě. Duchaplný Jaroslav ho ale vzal a
vše se nakonec v dobré obrátilo. A nyní vpřed.
Útočné
družstvo Ušák a Krejzy vyráží
Narovnáním Puškašovho piliera
(Bednařík
to zase zpochybňoval, ale je to známý anarchista, a proto
musí být
vždycky v opozici. Samozřejmě, že to BYLO narovnání
pilíře, ná šak tam
bylo skob jak u Roberta ve skříni). Družstvo Vašek
(uvádím ho jako
prvního, protože ho jako albína jde na černé žule
nejlépe vidět) a
spol. (Jara a Jirka) nastupuje do Puškášova
piliera. Motáme, motáme
jednu délku za druhou. Dá se jistit ve starých
skobách nebo dobře
zakládat. Nacházíme, myslím, dva
štandy. Jeden pod červeným převisem a
druhý o délku dál, taky pod převisem.
Obestírá nás mlha jako již minule
na tomto štítě. Domluva občas vázne. Jaroslav zmiňuje něco o penisech,
ale to určitě není určeno nám. Poslední délku už jdeme po hřebínku
volně. Dorážíme do hnízdečka na vrcholu a dáváme si vrcholový klobásek.
Krejzy sleduje situaci na Lomnickém štítu, zatímco ostatní tři kamarádi
z mokré čtvrti doráží na vrchol. Balíme a sestupujeme. V mlze.
Nacházíme spoustu mužíků. Vašek zná kratší cestu. Nevracíme se už
k nástupu. Frčíme kolem flašky dolů. Některé řetězy jsou uřezané.
Zastihne nás déšť, ale jsme už pod flaškou. Na chatě se dostavuje
obvyklá euforie z návratu z dlouhého sestupu. Nějaké iontové nápoje a
historky ostatních lezců. Za oknem vidíme Veberovku, ze které se za
vydatného deště stává vodopád. Ukládáme se do svých pelíšku, inu, nebyl
žádný roztleskávač večírku.
Kniha
Další
den jsme s Krejzym vyrazili do knihy na Žeruchových vežách. Tentokrát
jsme našli rychle nástup (faktor kocovina byl menší jak před lety, kdy
jsme tam chodili jak osmičkový vlk z hodonínského zookoutku, pardon
zoo) - nejnižší místo stěny s borhákem, který se na nás vesele usmíval.
První
tři délky jsou hezké, dvě po pilířku a třetí je kniha, dobře lezitelná
spára. Byla trochu mokrá, ale šlo to dobře. Nevyšla nám padesátka,
vyřešili jsme to štandem z abalaků pár metrů pod ofišl štandem. Jo,
byla to blbost. Příště popolezem kousek dál a vyjde to až na štand.
Zbytek až na vrchol je poznávací výlet kosodřevinou. Pavel s Jirkou
Stratilem (mělo by tam být asi z, ale s mi tam pasuje líp, tož tak), co
lezli za nama se rozhodli slanit a nepachtit se v kosovce. Netušili
ještě, že je čeká vzrušující výlet po celé stěně, ale zase si
procvičili bouchání skob. Zvláště Jirka si to velmi pochvaloval a moc
se mu to líbilo. Byl, pravda, trochu orosený.
Při sestupu jsme dvakrát
slaňovali. Lano nám vyšlo přesně. Díky Sančo, žes
ho zkrátil tak akorát, dobrá práce, ty
kluku ušatá.
Večer jsme zase ladili formu, vedli hlubokomyslné debaty a očumovali rubriku latex spandex v baru.
Autobus
Poslední
den už jsem byl líný a taky mě bolely nožičky, nó. Tož jsme vyrazili
s Jarou na autobus bouldrovat. Šel s nama taky Pepa s takovým tím
ksichtem „já sem nepatřím“, kterým se snažil zamaskovat, že chtěl být
vždycky boulderista. Vylezl jsem tam úplné houby, ale Bednařík, tá
mrcha, lupl těžkou oťapkávačku až na vrchol, hajzl, teda kamarád jsem
chtěl říct, vlastně.
Pak
jsme dali ještě proteinové nápoje na cestu a vyrazili jsme dolů,
přezpívali jsme si celý repertoár, naskákali do aut, minuli se
v hospodě, snědli nějaké halušky, dali další proteiny na benzínce,
přejeli jsme pár králíků, bo zajíců, bo co to bylo zač, naskočili jsme
na vlak a vrátili jsme se do svých domovů přemýšlet co s načatým
životem. Políčko modrého života si za ten víkend asi nikdo nevybarvil,
jako obvykle.
Zapsal Mara Veselka.
Další fotky najdete na oddílovém rajčeti: http://horhod.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_-_Brncalka_2014/