Velký
Fatranský Kriváň(1708m.n.m)-17.3.2013 – vzpomínka na zimu, kdy sněžilo
Byla půlka března a ještě jsme nebyli Kriváni, Velkém,
Fatranském. Jsou roky, že tam bývám na pásech třikrát za zimu. Teď ani ani
jednou. Takže bylo na
čase to napravit. Hradišťská partia mě sice chvilku
lámala do Velké Fatry, ale bylo by nás moc, a je
to přece o něco dál. Rakousko
padlo pro lavinovou čtyřku. Počasí si jeden nevybere. Na
Slovensku, po razantní
oblevě, přišla fronta s vichřicí a na
dolňákách se sněžnou kalamitou. Za
těchto okolností odhadnout sněhové podmínky na
horách je honička. Víceméně se
musí počítat se vším. Ani po
prohledání všech možných webů jsem nebyl
jistý
podmínkama. No - „Buď připraven, vždy připraven“.
Termín se vykrystalizoval na neděli, sestava Iva, Jirka a
já, jako čtvrtý se přifařil Kolda. Došla zpráva, že tam někde na M. Fatře bude
i Jožo a jeho kámoši.
Z auta ráno posíláme ještě SMS Hradišťákům, že jedeme
na Malou Fatru. Ale považuji to spíše za zdvořilost, neb jejich cíl by měla být
Krížna na Velké Fatře. Přesný cíl se domlouvá , až v autě. Nakonec to
skončí tak , že z jihu na Fatranský Kriváň .
Z Trusalové
šlo vyjet ještě nahoru asi 2,5 km.
V lese vidím nějakého velkého psa, u
velkého auta. Hradišťáci. Nějak
změnili plány a místo Križné jsou tady. Parkujeme
kousek od nich. Než se
přezujeme, oni už razí nahoru. Lyže musí na batohy a
vyrážíme taky. Na V.F.K je
to něco kolem 1100 výškových metrů. Od
samého začátku, jako
„nejzkušenější“
uzavírám peleton. Nějak mě to nešlape, ale spíš by mě překvapilo, kdyby
šlapalo. Zase tu vyhrávám soutěž o nejstaršího.
Lyže
nasazujeme kousek pod Zajacovou. U první otáčky
pokračujeme dál Revayovou dolinou, která je pěkně
vyšláplá. Na tvrdém podkladě
je cca 10 čísel prašanu a postupně ho
přibývá. Nějakou shodou okolností se
dostávám na první pozici. Za mnou Jirka. Jirka je
slušňák, takže slušně požádá,
jestli ho nepustím. Takže ze slušnosti ho
pouštím. Pak Ivu a Koldu. Mizí ve
výšinách. No jo, oni snídali a pojedli v autě, což já jsem nějak nezvládl.
Musím za chůze něco zobnout. Řeší to strava horalů, chlebse špekem. Na to narvu
nějakou tu chemii v tubě. Ale stejně je nedoženu, až někde v druhé
třetině doliny na mě čekají. Díky. Nad lesem do sebe hodím „moravské suši“ -
chleba s tlačenkou a dotlačím tu chemii v tubě(musím to spotřebovat, končí
tomu záruční lhůta). Vypiju něco čaje a naráz se mě jde nějak dobře. Odbočujeme
přes Revayovu muldu, přímo na V.F.K. První půlku vybíhám v pohodě, pak
nějak zpomaluju a na vrchol docházím poslední. Pod vrcholem proti nám sjíždí
hradištský spolek. Musím uznat, že jejich styl je dokonalý.
Na vrcholu jsme po cca třech hodinách. Jako by to bylo
naplánováno, Jožo, s kámošem je tu. Lidi se prostě v horách
potkávají. Šel ze Štefanové, přes Stoh a Chleb a to ještě sjeli z pasije
někam do Šůtovské doliny. No, vycházeli kolem šesté(?). To my jsme
v Hodoníně teprve vstávali.
Na vršku dost fučí, pocitová teplota je nic moc, přidávám
si windstoperku a kuklu. Po nějakých 15 minutách se loučíme s Jožem. On
jede na opačnou stranu a my Revaykou dole. Nahoře je sníh vyfoukaný jako beton,
dost se to tu lyžuje, takže i místy rozježděný. Kde jsou ty doby kdy lanovka
z Vrátné nejezdila, na vrcholu byl sem tam někdo a Revayka jak nepopsaný
list. Na druhé straně, je to tak často ježděné, že jeden ví, že tam nic
nespadne. I když dnes je i tak lavinová jednička. Aspoň tady.
Z doliny ještě krátký výšlap a sjezd a jsme na Chatě
pod Chlebom. Hradišťáci – Karel a Petra Nožičkovi, Petr Franta a jejich kámoš
jsou tu. Tak to má být, akce má končit někde u piva. Já teda dávám čaj (osud
řidiče) a polívku.
Poté dolů Generálem, zkratka lesem, kde jsem brnkl lyží o
pařez a liskl sebou. Lyže sundáváme pod Zajacovou. Už mě bolely nohy. Doma jsme
kolem osmé.
Na březen sněhu je ještě dost, aspoň na Fatře. Teploty dost
dole. Na jarní firn ještě potřeba počkat.
PS . V tom článku vypadám jak hrdina, ale stejně jsem byl nejpomalejší.
Přidal jsem nějaké fotky od Joža z vrcholu.