Asi
rok po převratu v osumdesátém devátém jsme
se Zdeňou Herzánem vzali auto, s tím, že se projedeme po
Rakousku a zhodnotíme možnosti co a jak v horách a na
řekách. 
Byl
to takový spíš poznávací
zájezd. Vyšli jsme po ledovci do sedla Windlucke pod
Hoher Dachstein, projeli kolem Toplitzkého jezera a přes hory se
vraceli domů. Někde u Mariazellu, v nějakých serpentinách
jsem si všiml, na západ od silnice, nějakých
skalnatých kopců. Doma jsem pak zjistil, že s jednalo o horskou
skupinu Hochswab. Ale vjemů bylo hodně a cílů v Alpách
taky. Takže se jezdilo do Wildere Kaiseru, na Glockner, Dachstein,
samozřejmě do „rodných“ Tater. Pak se mě podařilo
vylákat Romana a Julii na čundr, na onen zmíněný
Hochswab. Ještě před tím jsem, s tehdy velmi
aktivním břeclavským vodáckým
oddílem, sjel Salzu. Což je řeka, která ohraničuje
Hochswab ze severu. Bylo to na lodi s Martinem Hromkem a stálo
by to za samostatný článek. Na lezení jsem se
dostal na Hochswab až někdy v roce 2000 (asi), kdy jsme s Alenou
Foltýnovou a Crazym vylezli Waiblkante na Edelspitze a za bouřky
sestoupili. Pak jsem cestu zopakoval ještě
několikrát. Cesta je nad chatou Voisthälerhütte a tuto oblast jsem od té doby navštívil několikrát.
Tak to bylo i teď S Liborem jsme se domlouvali do Tater , ale v Rakousku byla lepší předpověď. Tak volba padla opět, po čase, na Hochswab. Předpověď byla ideální, jen teplota byla poněkud dost vysoká. Ale v horách se tropické teploty snáší líp než v dolinách. V Hodoníně o hory neměl nikdo zájem, spíš se potit na skalkách. Nakonec ještě se přidal Pavel Fridrich z Bystřice a v sobotu odpoledne jsme vyjeli.
První noc jsme se vyspali u auta na parkovišti v ústí doliny. Na chatu jsme ani nešli, ze soboty na neděli jsou chaty plné. Nastupovali jsme brzy ráno, ale cesta na Voisthälerhütte, v úmorném vedru, stejně zabrala kolem tří hodin. Na chatě jsme si objednali nocleh, z neděle na pondělí bylo volno. Na chatě je nový chatař.
Z chaty pod stěny Edelspitze a Karlmaueru je to cca 25 minut. Záměrně jsme šli sem, neboť se jedná o stěny severní, bez slunce, což v těchto tropických dnech byla výhoda. Nevadí mě lozit cesty, které jsem již lezl takže jsme šli „starou oblíbenou“ Waiblkante za 5-. První, nejtěžší délku, šel Pavel, je nejmladší, ještě mu nebylo ani padesát. Batohy jsme v této délce vytahovali, bylo tam jedno takové místo co „vyhazovalo“. Pak už jsme se ve vedení střídali. Většina cesty vedla pěkně ve stínu. Zato na vrchu bylo „ peklíčko“. Já vedro moc nemusím, slanil, či utekl jsem první. Vrchol Edelspitze s výškou 1870m.n.m. je zajímavý svým originálním křížem posvařovaným ze starých skob a kroužků.
I když bylo ještě dost času, v tom vedru už se nám nechtělo nic jít. Ve stínu bylo 33 stupňů Celsia. Večer jsme strávili „doplňováním tekutin“ na terase chaty Voisthälerhütte. Nocleh stál tuším 9 éček na
Alpeverein. Večer příjemně sprchlo.
Druhý den ráno bylo jasné, že jít někam, kde celý den pálí slunce, třeba do jižní stěny Grosse Hochswabu, by byl pěkný opruz. Takže volba a dobrá volba, padla na severní stěnu Karlmaueru, kam celý den slunce nezasvítí. Stěna je hned vedle Edelspitze, nástup cca 20 minut. Lezli jsme Nordostkamin kl. 4+, šel jsem ho již podruhé. Lezení bylo ideální, skála suchá, místy trochu lámavá. Nýtků trochu míň než předešlý den, ale i tak dost. V kraťasech a tričku, pěkně ve stínu a teploučku. Úplně ideální. Litoval jsem dvojku, se kterou jsme se bavili večer, Poláka s Vídeňačkou, která šla na jižní stěnu Hochswabu. Musela to být grilovačka. V poledne na chatě bylo 30 stupňů.
Vrchol Karlmaueru 1938m.n.m. je travnatý. Říkám tomu vrcholová pastvina. Byli jsme tam ve trojce za slabé tři hodiny. Dobrý čas.
Seběhli jsme na chatu. Sbalit se, rozloučit, skočit k pramenu pro vodu na cestu a dolů k autu za pěkného vedra. U auta jsme byli kolem čtvrté. Vařič na ohřátí konzervy nebyl potřeba, byla teplá i tak. Po cestě jsme se ještě schladili v rybníku a před osmou mě kluci vykládali v Hodoníně, kde bylo večer 37 ve stínu.
Napsal Pavel Č.
Foto na http://pcupr.rajce.idnes.cz/Hochswab-_Edelspitze%2C_Karlmauer/