Malý Kežmarský štít (2524 m)
- Weberovka (VI)
B. Chwascinski, W. Orlowski, W.
Stanislawski, 12.-13.7.1932 po rebrík. W. Stanislawski, P. Wogel, 4.8.1932
štítovou časťou nad rebríkom. Zima: K. Cerman, A. Puškáš, 19.-20.3.1953. V
současnosti letní výstup až na vrchol 8 hodin. ![](chrome://editor/content/images/tag-comment.gif)
Cestu na tuto severní stěnu (po rebrík)
jsme vylezli v pondělí 17. 9. 2012, tedy Roman a Já, za dobrých povětrnostních
podmínek, neb toho dne pálilo sluníčko. Na
tuto cestu jsem se v podstatě nikdy
nechystal a jen tiše záviděl všem, co ji kdy vylezli. Moje úcta a obavy z
tohoto výstupu pramenily z vyprávění “lezců”. Proto vždy, když jsem lezl v
dolině Zelených ples, tato uznávaná severní stěna Malého Kežmaráku přitahovala
moje pohledy. V dobách mé lepší výkonnost jsem si nevěřil a přiznám se, vždy
zvítězila obava a respekt. Musím ale přiznat, že bych se do této stěny a cesty
nevydal asi nikdy, nebýt našich kamarádů. Když jsem zaslechl jejich plány,
nevydržel sem a navrhl Romanovi tento výstup. Bez mrknutí oka souhlasil a já si
v tu chvíli připadal odvážný jako Čuk a Gek.
Po nedělních
problémech při
raňajkách na Brnčalce jsme si pondělní brzkou stravu
zabezpečili ostrými lokty
u výdeje a tak jsme s ohledem na dvě dvojky do stěny nastupovali
relativně
brzy. Při nástupu pod stěnu vidíme, že středem stěny už
operuje slovenská
dvojka a valí na nás šutry. Proto
neotálíme s nasazením kokosu na hlavu a bratr
nastupuje. Když začínáme lézt, mám hrozně
divný pocit, jako bych něco podcenil.
Po první délce je mi jasné, že se ani s batohem na
zádech nezahřeju a budu celý
den klepat kosu. Cesta byla již dříve přejištěna,
jistící stanoviště byly
osazeny borháky (v případě špatného
počasí – možný ústup) a orientace ve stěně
je dobrá i díky starým skobám. Lezu druhou
délku, překvapuje mě kolik je všude
“lokrů” a mám taky problém najít
“štand”. Borháky jsou úplně mimo
línii cesty a
nakonec je najdu, vpravo na malé terásce. Než k
nám dolezou Robert s Mikčou,
bratr valí další délku. Když
odlézám shazuji pár malých
šutříků, ale než
přelezu přes malý převis, shodím na kamarády
slušný ranec. I když tento příděl
čekali, měli celkem štěstí, že je roj meteoritů
nezasáhl a rozhodují se dále
nepokračovat. V tu chvíli mi není do zpěvu. Čistě
teoreticky víme jak dál,
Roman má třetí délku za 5 už za sebou a tak
dál pokračujeme v našem počínání
sami.
Celkem rychle
přelézáme další dvě délky za 5 a
jsme pod nejtěžším místem.
Tady si nejsme jisti směrem, nakonec lezeme pravou stranou převisu, pak
nad
převisem traverz doleva, což má za následek hrozné
tahání lana. Brácha to vyřešil
po svém a štanduje před koncem výlezu do
vhloubení na starých skobách a
frendech. Když k němu dolézám, nemám z tohoto
štandu radost, protože jsem si
zvykl na “betelné borháky” ale vím, že
Roman nepadá a tak věřím, že zbytek
délky doleze v pohodě. V “obývačke”, jak
vhloubení, kam vede šestá délka za 6,
nazval Robert, je už pohoda. Dáváme malé
obžerstvení a pokračujeme rychle dál.
Sedmá délka, tedy výlez z
“obýváku”, je teď lezecky
náročnější díky velkému
výlomu (viz foto č.3). Myslím, že výlez by se dnes
dal ohodnotit o stupeň výš
než jak je uvedeno v nákresu (tedy místo za 6). Po
dalších dvou délkách teprve
chápu, proč se říká, že se v případě
špatného počasí v této cestě dá
přijít o
život. Hrozí zde padající kameny nebo
podchlazení z promočení vodou. Závěrečné
tři nebo čtyři délky vedou totiž obrovským kotlem,
který není od chaty vidět a
v případě deště funguje jako sběrač a trychtýř
vody. Před závěrečným slaněním k
Německému rebríku zdvíháme zraky ke
Kežmaráku a musím říct, že na vrchol je to
ještě pěkná dálka. Sestup je exponovaný.
Schází se po široké suťové rampě.
Rampa se místy podobá kamzičí stezičce. Na chatě
zasloužený panáček, pivečko,
masáže a tak, však to
znáte…………..
Fotil a zapsal Pepa Motyčka
* |
^ |
|< |
<< |
Weberovka |
>> |
>| |