Cesta Korosadowicz- Staszel na
Žltů stenu. Stará klasika z roku 1933. Pětková
cesta s pověstí nejlehčí pětky v Tatrách,
ale cest s touto pověstí je víc. Palo Pochylý ji
údajně vylezl za půl hodiny, sólo, byla to sázka.
No, někdo umí, jiný čumí. V
osmdesátých letech nosiči z Teryny Láďa
Urbanec a Roman Miler (nebo někdo jiný??) v cestě
namalovali červenou turistickou značku a do traverzu natáhli
řetízek ze splachovače záchodu. Byla to
recesistická reakce na četnost výstupů v této
cestě. No, byl to dost kontroverzní čin a někteří
horští vůdci to nemohli dlouho rozdýchat. V
těch dobách se v Tatrách dáli věci.
S Vladem Šoltísem se znám snad třicet let,
z doby kdy jsem bydlel v Tatrách. Občas si i dnes
jdeme spolu něco vylézt. Každý jsme tuto cestu již
několikrát lezli, ale o výkony nám již
dávno nejde, spíš o dobře prožitý den v
horách s kamarádem. Abych si ji znovu vylezl mě vlastně
vnukla Jolča s Ivou, které si ji chtěli začátkem
léta vylézt, ale pro počasí jim to nevyšlo.
O týden později mě vyšel čas a Vlado měl taky čas. V
nížinách vládlo vedro, třicítky, takže kam
jinam než do hor a do východní stěny, tam bude
příjemně. Kdosi jel na Pajštůn, či na Hohe Wand,
upřímně jsem je litoval.
Takže, jak jsem psal, po krátkém dvouhodinovém
nástupu, kolem půl jedenácté, pěkně ve
stínu, nastupuju s „žokem“ na zádech do
první délky. Počasí je jako vždy na začátku
léta v Tatrách, ráno hezky, odpoledne předpoklad
deště. Je potřeba spěchat, déšť ve stěně
není to, na co bych se rovnou těšil. Hrdinské doby
mám již za sebou.
První délku poněkud natahuju, dolézám na
balkónek a ejhle vedle skoby nýt. Pod koutem s dvojitou
spárou je ještě jeden nýt. Jsou od sebe asi tak na šedesátku lano.
Kout leze Vlado, nechce se mu štandovat nahoře v koutě a
nalízá do traverzu. Láká ho smyčka, kterou
tam vidí a předpokládá, že je tam štand.
Nebyl. Stejně jako nýty, které si osadili
horští vůdci, tak i v traverzu, který je za pět,
pověsili do skob smyčky. Mají to pak s klientama
jednodušší. Vlado nakonec štanduje u smyček
a blbě se mu tam stojí. Já dolízám do koutu
na kraji plotny, tam dělám štand.
Stará skoba na štandu mě je nějak povědomá, ale to
je možná náhoda. Nějaké takové
vyráběl kdysi sna
d Laďa Těthal. Vlado dolízá traverz. Pak
nám už zbývá jen jedna lehká délka a jsme na hřebeni.
V paměti máme zafixovaný poměrně jednoduchý
sestup. Když jsem to šel naposledy byl jsem
mladší snad o dvacet let. Ten sestup je naráz
nějaký těžký. Nad námi se někdo potlouká v
sestupu Prostredného hrotu, nějak bloudí , a chce po
nás poslat lano na slanění. Tak mu trochu radíme
kudy dole a z něho vyklube se bývalý člen
hodonínského oddílu Karel Pazourek se synkem
Kájou. Nakonec pěkně slezeme dvojkou do dolinky, Karel
slaní a začíná pršet. Tak to chodí.
Stihli jsme to akorát. Pavel Č.