Velký Kric, 972 m

Zdar borci,
toš sem zas dostal důvěru, abych napsal pár řádek o tem, jak zme byli lozit na Kricu. Myslel sem že už mám od článků pokoj, lebo sem o helentálu napsal před 5 rokama tak pěkný článek, že ně Pavel, náš nejlepší článkař, na kolenách přesvědčoval, že už nic dalšího psat nemosím. Tož tak. Furt mrzlo jak prase, aj náš pes už chodil na dvůr enom v klimatexu, a to sú pro Kric ideální podmínky.. Šak sem se bál, gdy s tým negdo dojde, že zme tam letos eště nebyli. No ba, ve čtvrtek na tréninku, že esti nepojedem v sobotu  štyré na Kric. Snažil sem sa hlúpě vymlúvit, že v sobotu nemožu, že možu enom v nedělu, ale chlapi (Jara, Wašek a Vlastík) byli tvrdší, že „nevadí, my možem aj v nedělu“. A byl sem v pr….. 

V nedělu sem byl teda nachystaný u dveří, jak zme byli domlúvení, v tem volá Jara že stójí na křižovatce a že mu nechce jét auto. Říkám „zamrzá ti nafta“, protože sem si spoměl, že jako bývalí pankáč nesmí lét v zimě do nafty aditiva. Nejak temu domlúvil a aditiva zme nalély až v Ostrohu na benzince.. Eště kafé, čurání, ve Lhotě přibyl Vlastík do auta a už frčíme směr Handlová. Mrzlo furt, slovenští psy se lámali v zatáčkách, ale začalo aspoň pěkně svítit slúnko.. 

Navrch pod Kric zme dúpali po sněhu enom to vrzalo. A že co polezem a kdo s kým. Jara si spoměl, že zme tu z Waškem nechali před dvoma rokama pytel v jedné šestce, a že je potřeba ho zdělat. Waškovi z Vlastíkem se do teho moc nechtělo, tož co sem měl dělat, šak Jara bude dělat, sem si myslel. Cesta se menovala Step by Step (pro ty co majú maturitu enom z ruštiny jak já, je to Krok za krokem). Říkali zme si proč taký název, šak to vypadá zespodu dobře. První délka eště dobré, tú sem šel já a Jarovi sem nechal další délku s tzv. Mlýnkovým výšvihem, před kerým zme tenkrát utékli. Jara to nenápadně přelézl a valil navrch. Zbytek délek šel na prvním taky Jara, protože sem k němu dycky dolézl tak vyfluslý, že o nejakém střídání nemohla byt řeč. Poctivá zimní šestka od spoda až navrch, všecky délky. Dyž už ani Jara nešetřil slovama jako ku… a do pi… a nakonci to číslo nezhodil, tož to už je co řéct. Pěkné, moc pěkné to bylo. Chválili si aj kluci Wašek s Vlastíkem, kteří šli pěknú pětku „A je to . . .“ Akorát na sněh nadávali, že ho měli občas až po „koulena“, a taky borháky že pod ním najít nemohli, toš si pěkně pozakládali.

Zpátky k autu zme došli po tmě, při čelovkách zme na moje přání přebrali vercajk, bylo tam aj škňúření, že až na tréningu, ale aj tak se ně stratila jedna šrubovačka. Kurvwy trpaslíci. Po cestě zpátky zme se stavili v oblíbené dřevěnici na slivovicu. Dali zme si aj neco na zub, na tom mrazu přeci enom vyhládlo. Dali zme si z Vlastíkem podle obrázku halušky „Kuchařova pomsta“. Že jaká pomsta, šak zme mu nic neudělali. Už po druhé ten deň, vyšel název na jedničku (poprvní to Step za Stepem), normální pomsta, bylo teho tolik, že zme to nemohli zežrat, a že zme byli hladní. Snáť Kolda by to mohl zkusit, jestli s nama někdy příště pojede, protože on jediný je přemožitel „Bačovských fazulí“ ve Furkotce na Štrbském plese. Tož tak, neděla to byla pěkná, jak „malovaný džbánek“, jak gdysi, gdosi, gdesi napsal.

Podle svojej paměti napsal už v pondělí Robert, protože v úterý už by si to nemosel pamatovat.

Hore zdar.