Dolomity 2012 Zdenál
Když jsem se pustil do psaní článku, uvědomil jsem si, jak
je těžké přenést do slov velkolepost, kterou na Vás Dolomity začnou působit,
jakmile do nich vstoupíte. Ne nadarmo
o nich Reinhold Messner kdesi prohlásil,
že jde o nejkrásnější hory světa. Jsou to
majestátné bělostné hory zasazené do
svěže zelených údolí plných jezer,
říček, horských měst a vesniček. Naším
útočištěm se stal kemp na konci Cortiny d´Ampezzo
s názvem Dolomity, odkud
jsme podnikali všechny výlety, a kam jsme se zase večer
unaveni vraceli do
Koldova fantastického stanu zn. Úpavan, jež bylo
dobrodružství nejen stavět,
ale i v něm přebývat a nocovat. Jara si jako
správný rebel nafoukl svou
6cm tlustou karimatku, která zabírala půl kufru, a
ubytoval se v předsíňce
se slovy, že má rád prostor a od té doby se
všude okolo válely jeho ponožky,
svršky a nejrůznější jídlo. My
ostatní jsme mu usilovně sekundovali, ale jeho
kvalit jsme dosáhnout nemohli. Nejúžasnější
na kempu byly sprchy s vždy teplou
vodou a bazén, který jsme užívali strategicky před
sprchou. Celkově to byl
klidný a čistý kemp s tajuplným pánem
na recepci, když skenoval naše
občanky, působil trochu jako Hannibal Lecter. Proto jsme při odjezdu
také vše
řádně zaplatili, jistota je jistota.
Jara s Koldou měli velké horolezecké plány,
které také
zdárně uskutečnili, a my jsme zvolili spíše
turisticko-ferratové aktivity,
kterých je možno v Dolomitech absolvovat mraky a jedna je
hezčí než druhá.
Opravdový ráj pro milovníky hor. Dá se tu
jezdit na kole, šlapat tůry, chodit
ferraty všech obtížností a také to
nejkrásnější: lézt po skalách i
skalkách. A
když se Vám nechce vůbec nic, můžete se jen válet a
zbožně hledět na kopce a
hory plující v mracích.
V nepřeberném množství cest jsme se zorientovali díky
lezeckým průvodcům, které jsme zakoupili v místním knihkupectví a
horolezeckém obchodě. Jistě budou pro zájemce k nahlédnutí.
V okolí Cortiny je několik skalkařských oblastí,
z nichž jsme navštívili tři a ve dvou aktivně lezli. Skalní město Cinque
torri, směr sedlo Passo Falzarego a skalní stěny Crepe de Ucera, směr sedlo
Passo Gaiu. Shodli jsme se, že nejkrásnější oblastí je skalní město Cinque
torri s obrovským množstvím cest nabízející všechny druhy lezení od
boulderingu až po skalní lezení na 250 metrové věže.
Lezení jsme prokládali treky. První byl do pohoří Cadini di
Misurina, kde jsme od jezera Lago di Misurina vystoupali do horského sedla Paso
dei Toce k chatě a pak pokračovali
dál na Torre del Diavolo 2598 m.n.m, odkud jsme sestoupili a kousek zase
popolezli do vedlejšího údolí a tudy sestoupili. Stihli jsme si s Jarou i
zajezdit na prkně (rozuměj dřevěná deska), které jsme našli při sestupu u
sněhového pole. Po návratu začalo pršet a pršelo až do úterního rána, což byl
ale jediný déšť který nás za 7 dní zastihl, jinak nás příroda podržela.
Krásným výletem byla i cesta okolo trojice skal Tre Cime di
Lavaredo, dominanty Dolomit. Byl to náš Restday, který byl nakonec docela
aktivní – holt Kolda je stará škola a lenost netoleruje. Parkoviště u chaty
Auronzo 22 euro, ale šlapat ten kopec z údolí se nám nechtělo, tak jsme se
plácli přes kapsu. Nakoukli jsme i do ferraty na vrchol Paternkofel, prošli pár
umělých jeskyní, pozůstatků z války, ale po chvíli jsme to s ohledem
na čas otočili.
Ústředním horolezeckým cílem výpravy bylo vylezení cesty
Constantino Ghedina, přes 600m vysoké stěny v masivu Tofana de Rozes. Jara
a Kolda po zralé úvaze přelezli jen 430 m vysoký Primo Spigolo – první pilíř .
Já a Katka jsme zvolili červenou ferratu Giovanni Lipella s dobytím
vrcholu Tofany de Rozes 3225 m.n.m. Budíček ve čtvrtek 5h ráno, snídaně a
v 6h odjezd z kempu a před 7h příjezd k chatě Rif. A. Dibona,
odkud stoupáme pod stěnu, tam se před osmou hodinou rozdělujeme a každá
skupinka jde vstříc vlastnímu dobrodružství.
Jdeme
k nástupu ferraty ještě téměř hodinu okolo
masivu
Toffany, začíná žebříkem a vstupem do 500m
dlouhého, temného, mokrého, příkře
stoupajícího tunelu ve skále, kudy při svitu
čelovek po ocelovém laně stoupáme.
Občas se objeví vysekané okénko ve skále a
pak nás zase spolkne tma. Nad tunelem
se pokračuje po vrstevnici k další části
ferraty. Příjemně mě překvapila
rozsáhlost ferraty, pro úplného laika si
myslím, že jde o docela výkon, pro
horolezce je to takové 3‑4kové lezení
s fixním jištěním, které je
zánovní,
takže žádný stres a můžete se kochat krásou hor,
která je dechberoucí. Při
vlhku nebo dešti by to ale byl docela výkon po mnohdy
vyhlazených stupech a
chytech. Nad hlavami se nám honily mraky, teplota
kolísala nahoru dolů, takže
občas bylo fajn v tričku a občas v bundě a čepici.
Výstup na vrchol Tofany je nad ferratou suťoviskem protkaným
stezičkami, z nichž některé jsou dobré a jiné ne, takže za špatného počasí
by byl výstup orientačně a časově o dost komplikovanější.
Na
vrcholu stojí mohutný kovový kříž a kdyby
se nepřihnaly
mraky, tak bychom viděli i většinu dolomitských vrcholů.
Sestup náročný na
kolena, ale na sedle u chaty Giussani se dá krásně
vyvalit a odpočinout si.
Koukáte na vrchol, který je o nějakých 700
výškových metrů výš a
říkáte si
nádhera, ale ještě že tam nemusím podruhé.
Od chaty už vede upravený chodník až
zpět na parkoviště.
Poslední den jsem se rozhodli ještě navštívit Marmoládu a
podívat se na slavnou jeskyni ve tvaru ryby, která se nachází v hrozivé
stěně vedoucí téměř kilometr na vrchol, zahlédli jsme i dva titěrné lezce
kousek nad úrovní ryby, úplně se ztráceli v tom oceánu skal, a trochu jsme
jim záviděli a zároveň byli rádi, že zrovna stojíme na pevné zemi. Vylézt
takový prásk, to už si zaslouží respekt.
Jara se na zpáteční cestě ještě pokoušel ulovit sviště
přesným hodem kamenem, ale naštěstí se mu to nepodařilo a svišti se rozutekli
do všech stran jak namydlení.
Co
říct závěrem, asi jen jeďte do Dolomit, kdo jste tam
ještě nebyli, je to srdcová záležitost, já
je neznal, ale zůstanu do nich
zamilovaný do konce života, snad se nás
příště poskládá víc a užijeme si
další
nádherný výlet do hor.
Zdenál
|
Dolomity 2012
Už někdy na jaře, myslím to byl Robert, přišel s nápadem vyrazit do
italských dolomitů. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, hlavně pro
jejich bohatou lezeckou historii – tak jsem se přidal. Účastníci se
různě přihlašovali a odhlašovali, jak už to bývá. Nakonec jsme
zůstali čtyři – já, Kolda, Zdeňa Dostál a Kačka (Zdeňova milá).
Ač byl zájezd vypsán jako horolezecký, toto složení slibovalo spíše
turistické objevování, ferrátky, slunění, vaření a houbaření.
Odjíždíme v neděli ráno. Jsem ještě trochu unavený z dvoudenního
semináře v Tasově. Cesta je OK, až na malé peripetie s Koldovým
turbem. Odpoledne dojíždíme do kempu v Cortině d´Ampezzo. Stavíme náš drahokam (Koldův nádherný stan obřích rozměrů, 40 roků starý).
Jdeme ještě na nástup pod Tofana di Rozes, kde máme vyhlídnuté cesty.
Kolda mě ráno vítá teplým čajem (tak tomu bude celý týden) a plánuje
se Zdeňkem dnešní túru. Jak znám Koldu, tak jen doufám, že to nebude
kolem Dolomitů o „zlatou pohorku“. Naštěstí mám oporu v Kačce, která
taky není turisticky tolik zdatná. Dopadlo to dobře; túra byla
pohodlná, z Misurini přes dvě sedílka. Po cestě zpět zároveň
houbaříme.
Další den jedeme na Cinque Torri. Je to menší, nádherná skalní
skupina se spoustou jedno- i vícedélkových cest, klasických i
sportovních. Kolda vybírá cestu „Myriam“ bří Dimaiových na Torre
Grande na šest délek. Jedná se o pěkné, pohodové lezení, dobré
štandy na skobách, včetně nádherných rozledů z vrcholu. Kačka a
Zdeňa vylezli cestu „Via Normale“ na Torre Quarta bassa. Potom jsme
se dorazili a udělali si žízeň na několika sportovních cestách,
kterou jsme zdárně uhasili.
Čtvrtý den jsem projevil přání projít se kolem Tre Cime. Jede se!
Jedná se o okružní nenáročnou cestu, asi nejpopulárnější v celých
Dolomitech. Severní stěny mě ohromily. Abych viděl, o co jde a zač
je toho loket, vydupal jsem si to pěkně až pod nástupy. Klasické
cesty jako „Cassin“, „Comici“ nebo „Hasse-Brandler“ budí opravdu
respekt a na chvíli mě i humor přešel. Kolda navrhuje ještě krátkou
ferrátku po bývalé vojenské cestě. No, na můj vkus bylo použito
příliš mnoho dynamitu.
Večer promýšlíme zítřek, chtěli bychom trochu šlápnout do pedálů. Po
vzájemné domluvě s Koldou vybíráme klasickou cestu „Primo Spigolo –
První pilíř“, autoři Alvera-Pompanin z roku 1946 na Tofana di Rozes.
Vstáváme v pět hodin, v osm začínáme lézt. Cesta je pěkná a vzdušná,
obtížná tak akorát, mírně náročná na orientaci. Další lezecké
dvojice se na nás tlačí jedna přes druhou, což je chvílemi dost
nebezpečné. Raději je pouštíme a lezeme svým tempem. Pro HOROLEZCE je cesta psaná na čtyři hodiny, my to dáváme s přehledem za osum a půl na 15 délek! Nahoře je najednou veselo – už jenom sestoupit a jde se na pivo. Zdeněk a Kačka šli na ferrátu na Tofano di Roses a vylezli až na vrchol.
Následující den jdeme do sportovní oblasti Crépe de Oucéra bassi.
Hezké kolmé lezení. Snažíme se, co můžem a až předloktí neslouží
jdeme na procházku, následně na pivo.
Sedmý den je (kupodivu) sobota. Balíme. Výlet jsme však naplánovali
– na „Marmoladu“. Jedeme do Malga Ciapela. Odtud pěšky pod jižní
stěnu k chatě. Cesta vede pěkným údolím s pasoucími se kravami – to
se líbí nejvíc Kačce. Já a Zdeňa omrkáváme jižní stěnu, kde vedou
známé cesty, víc jak kilometr dlouhé. Po návratu k autu se
rozhodujeme, že se dnes k Hodonínu pouze přiblížíme. Kolem deváté
večer jsme v Rakousku, kde se ubivakujeme u Drávy. Zde je závěrečná
siesta.
V neděli ráno, po týdnu stráveném v horách, spokojeně dojíždíme domů.
Jara
|