Dolomity 2012 Zdenál 

Když jsem se pustil do psaní článku, uvědomil jsem si, jak je těžké přenést do slov velkolepost, kterou na Vás Dolomity začnou působit, jakmile do nich vstoupíte. Ne nadarmo o nich Reinhold Messner kdesi prohlásil, že jde o nejkrásnější hory světa. Jsou to majestátné bělostné hory zasazené do svěže zelených údolí plných jezer, říček, horských měst a vesniček. Naším útočištěm se stal kemp na konci Cortiny d´Ampezzo s názvem Dolomity, odkud jsme podnikali všechny výlety, a kam jsme se zase večer unaveni vraceli do Koldova fantastického stanu zn. Úpavan, jež bylo dobrodružství nejen stavět, ale i v něm přebývat a nocovat. Jara si jako správný rebel nafoukl svou 6cm tlustou karimatku, která zabírala půl kufru, a ubytoval se v předsíňce se slovy, že má rád prostor a od té doby se všude okolo válely jeho ponožky, svršky a nejrůznější jídlo. My ostatní jsme mu usilovně sekundovali, ale jeho kvalit jsme dosáhnout nemohli. Nejúžasnější na kempu byly sprchy s vždy teplou vodou a bazén, který jsme užívali strategicky před sprchou. Celkově to byl klidný a čistý kemp s tajuplným pánem na recepci, když skenoval naše občanky, působil trochu jako Hannibal Lecter. Proto jsme při odjezdu také vše řádně zaplatili, jistota je jistota.

Jara s Koldou měli velké horolezecké plány, které také zdárně uskutečnili, a my jsme zvolili spíše turisticko-ferratové aktivity, kterých je možno v Dolomitech absolvovat mraky a jedna je hezčí než druhá. Opravdový ráj pro milovníky hor. Dá se tu jezdit na kole, šlapat tůry, chodit ferraty všech obtížností a také to nejkrásnější: lézt po skalách i skalkách. A když se Vám nechce vůbec nic, můžete se jen válet a zbožně hledět na kopce a hory plující v mracích.

V nepřeberném množství cest jsme se zorientovali díky lezeckým průvodcům, které jsme zakoupili v místním knihkupectví a horolezeckém obchodě. Jistě budou pro zájemce k nahlédnutí.

V okolí Cortiny je několik skalkařských oblastí, z nichž jsme navštívili tři a ve dvou aktivně lezli. Skalní město Cinque torri, směr sedlo Passo Falzarego a skalní stěny Crepe de Ucera, směr sedlo Passo Gaiu. Shodli jsme se, že nejkrásnější oblastí je skalní město Cinque torri s obrovským množstvím cest nabízející všechny druhy lezení od boulderingu až po skalní lezení na 250 metrové věže.

Lezení jsme prokládali treky. První byl do pohoří Cadini di Misurina, kde jsme od jezera Lago di Misurina vystoupali do horského sedla Paso dei Toce k chatě  a pak pokračovali dál na Torre del Diavolo 2598 m.n.m, odkud jsme sestoupili a kousek zase popolezli do vedlejšího údolí a tudy sestoupili. Stihli jsme si s Jarou i zajezdit na prkně (rozuměj dřevěná deska), které jsme našli při sestupu u sněhového pole. Po návratu začalo pršet a pršelo až do úterního rána, což byl ale jediný déšť který nás za 7 dní zastihl, jinak nás příroda podržela. 

Krásným výletem byla i cesta okolo trojice skal Tre Cime di Lavaredo, dominanty Dolomit. Byl to náš Restday, který byl nakonec docela aktivní – holt Kolda je stará škola a lenost netoleruje. Parkoviště u chaty Auronzo 22 euro, ale šlapat ten kopec z údolí se nám nechtělo, tak jsme se plácli přes kapsu. Nakoukli jsme i do ferraty na vrchol Paternkofel, prošli pár umělých jeskyní, pozůstatků z války, ale po chvíli jsme to s ohledem na čas otočili.

Ústředním horolezeckým cílem výpravy bylo vylezení cesty Constantino Ghedina, přes 600m vysoké stěny v masivu Tofana de Rozes. Jara a Kolda po zralé úvaze přelezli jen 430 m vysoký Primo Spigolo – první pilíř . Já a Katka jsme zvolili červenou ferratu Giovanni Lipella s dobytím vrcholu Tofany de Rozes 3225 m.n.m. Budíček ve čtvrtek 5h ráno, snídaně a v 6h odjezd z kempu a před 7h příjezd k chatě Rif. A. Dibona, odkud stoupáme pod stěnu, tam se před osmou hodinou rozdělujeme a každá skupinka jde vstříc vlastnímu dobrodružství.

Jdeme k nástupu ferraty ještě téměř hodinu okolo masivu Toffany, začíná žebříkem a vstupem do 500m dlouhého, temného, mokrého, příkře stoupajícího tunelu ve skále, kudy při svitu čelovek po ocelovém laně stoupáme. Občas se objeví vysekané okénko ve skále a pak nás zase spolkne tma. Nad tunelem se pokračuje po vrstevnici k další části ferraty. Příjemně mě překvapila rozsáhlost ferraty, pro úplného laika si myslím, že jde o docela výkon, pro horolezce je to takové 3‑4kové lezení s fixním jištěním, které je zánovní, takže žádný stres a můžete se kochat krásou hor, která je dechberoucí. Při vlhku nebo dešti by to ale byl docela výkon po mnohdy vyhlazených stupech a chytech. Nad hlavami se nám honily mraky, teplota kolísala nahoru dolů, takže občas bylo fajn v tričku a občas v bundě a čepici.

Výstup na vrchol Tofany je nad ferratou suťoviskem protkaným stezičkami, z nichž některé jsou dobré a jiné ne, takže za špatného počasí by byl výstup orientačně a časově o dost komplikovanější.

Na vrcholu stojí mohutný kovový kříž a kdyby se nepřihnaly mraky, tak bychom viděli i většinu dolomitských vrcholů. Sestup náročný na kolena, ale na sedle u chaty Giussani se dá krásně vyvalit a odpočinout si. Koukáte na vrchol, který je o nějakých 700 výškových metrů výš a říkáte si nádhera, ale ještě že tam nemusím podruhé. Od chaty už vede upravený chodník až zpět na parkoviště.  

Poslední den jsem se rozhodli ještě navštívit Marmoládu a podívat se na slavnou jeskyni ve tvaru ryby, která se nachází v hrozivé stěně vedoucí téměř kilometr na vrchol, zahlédli jsme i dva titěrné lezce kousek nad úrovní ryby, úplně se ztráceli v tom oceánu skal, a trochu jsme jim záviděli a zároveň byli rádi, že zrovna stojíme na pevné zemi. Vylézt takový prásk, to už si zaslouží respekt.

Jara se na zpáteční cestě ještě pokoušel ulovit sviště přesným hodem kamenem, ale naštěstí se mu to nepodařilo a svišti se rozutekli do všech stran jak namydlení.

Co říct závěrem, asi jen jeďte do Dolomit, kdo jste tam ještě nebyli, je to srdcová záležitost, já je neznal, ale zůstanu do nich zamilovaný do konce života, snad se nás příště poskládá víc a užijeme si další nádherný výlet do hor.