Geyikbayiri 8.-15. 2. 2012

 Je pondělí 6.2. ráno a já vstávám. Je to den, kdy mám naplánován odjezd směr Žilina, kde mám vyzvedávat kamarádku Mirku a odsud hurá směr Hvar, kde nás radostně očekává Miro Štec. Zapínám telefon a vrní na mne sms, ve které mi Miro oznamuje, že tunel Svati Rok je zavřený, všude v Chorvatsku sněží a že ani on sám, byť se na nás těšil, cestu nedoporučuje. Rychle vyhodnocuji možnosti, které máme a vrhám se do průzkumu plánu B a C. A tak během cca 2 hodin mám 2 zpáteční letenky do Antalye na středu 8.2. z Vídně, přes německou cestovku 5vorFlug za 130 EUR a ubytování za 15 EUR/noc/osoba. Mirka plán B vzdává a místo Mirky je mým spolucestujícím Tomáš Pilka Svišť. Ubytování máme zajištěno v bungalovu v campu Peak Guest House, v místě, které jsme před dvěma lety obdivovali jako ideální místo pro kempování. Vše probíhá rychle a hladce, přípravy a veškerá komunikace kolem odjezdu, letenek a ubytování, až mne to překvapuje, nicméně je to vyústěním skutečnosti, že jak já, tak Tom, jsme se již pomalu smířili, že nepojedeme „nikam“ a tak samotný fakt, že jedeme „někam“ lézt, je důvodem k oslavám. 

8.2. 2012 odlet 18:30 z Vídně

Po příjezdu na letiště se přesvědčujeme, že let, který máme uveden na letenkách skutečně existuje a naše letenky také (pořád tomu nemůžu uvěřit). Vše plyne hladce a bez problémů a já mám pocit, že nikde zbytečně nečekáme, dáváme pivo a za chvilku sedíme v letadle. Letíme s mezipřistáním v Grazu čekají nás 4 hodiny v letadle, a tak se shodujeme na tom, že „jestli nedostaneme během cesty jídlo, tak každopádně dostaneme hlad :)“. Jídlo jsme dostali a taky jsme si dali další pivo, a tak pod vlivem euforie a dalších faktorů se ztotožňujeme s postojem „nechte to plynout-raději buďte než dělejte“ a tohoto hesla se držíme až do konce pobytu, což má v konečném důsledku blahodárné a regenerační účinky. V Antalyi přistáváme na čas ve 23:55 místního času a na letišti nás čeká „Ali“, člověk, správce kempu a představuje nám druhého spolucestujícího – řidiče, jménem „Ramasán“, který je také zaměstnán v kempu. Po cestě se Ali snaží komunikovat hlavně s Tomem anglicky a mě účelově ignoruje a já si opět významně uvědomuji (stejně jako před dvěma lety), že se nacházíme v muslimské zemi. Z letiště do kempu je to asi 45 km a my platíme za transport 30 EUR dohromady – v ostatních kempech se sazba za transport pohybuje cca 40-50 EUR podle denní doby. Za necelou hodinu jsme na místě a i když je tma, žasneme nad nádherou toho místa, dole v údolí je vidět světla z Antalye, přímo před námi se rozprostírá hora Geyik 1752 mnm a nad námi nekonečný pás skal – lezeckých sektorů. Náš bungalov je velmi starý jeho stěny mají výrazné trhliny a to doslova, protože se skládají z dřevěných latěk sbitých jedna ke druhé a skrze ně je vidět ven. Po příjezdu dostáváme ještě pozdní večeři – pozornost podniku, seznamujeme se s Ramasánovou ženou Ajše (nevím jak se to píše) a poté odchod na večerku. Po příchodu do chatky blahořečíme nápadu vzít si aspoň spacáky dekáče, protože v chatce je vážně kosa!! Na spaní si nasazuji čepici, kterou postupně stahuji až k nosu a spacák přetahuji přes hlavu a takto vydržím až do rána. Před usnutím dostáváme nápad jak utěsnit díry ve stěnách :) Během spánku vnímám, že je mi zima.

9.2. 2012

Ráno vstáváme (no, ráno, o časech se raději nebudu zmiňovat), je zataženo, ale jsme fascinováni výhledem z naší luxusní terasy a nádherou všudypřítomných skal. Dáváme si ranní jogu na terase a jdeme na snídani. Ve společenské místnosti v horní části kempu dostáváme snídani, kterou jsme si neobjednali, tak se ptám, jestli je to v ceně a taky se ptám na cenu chatky. Chatka je levnější o 5 EUR/noc než bylo původně plánováno, ale snídaně v ceně není. Vysvětluji Alimu, že na další dny snídani nechceme – stojí tu 4 EURa. Po snídani jdeme lézt, je nám zima, ale sotva vlezeme do skal, spustí se déšť, schováváme se do jeskyně a koukáme do údolí směrem k Antalyi, déšť za chvíli odchází a lézt se dá, tak lezeme až do tmy. Po lezení při sestupu ze skal sedáme na zem a nasáváme zvuky noci a obrysy pohoří v čele s horou Geyik přímo naproti nám. Po návratu dostáváme večeři, kterou jsme si objednali, je čistě zeleninová a stojí 7 EUR: čerstvý zeleninový salát (mňam), hrachová polévka, rýže (mňam), fazole a ještě cosi. Po večeři zalézáme za kamna, která jsou ucpaná a tak se je Ali s Ramasánem snaží rozchodit, všude plno dýmu a pořád se větrá. V kempu je komorní skupina Čechů a Slováků a taky něco málo Němců a Čechoslováci hrají v kroužku na zemi nějakou hru. Všudypřítomný klídek a pohodu přeruší místní číča zvaná Ypek (miláček Aliho), která se vyřítí skrze skupinu Čechoslováků a následně se také nám přežene přes nohy s myší v čumáku. Je to celkem zábava pozorovat tuto hru a tak fotíme,:) Na noc přidávám další vrstvu oblečení. 
 

10.2.2012

Vstáváme a svítí slunko! Dáváme ranní jogu na terase a snídani venku, je krásně a teplo. Je dokonce tak teplo, že dáváme „fakíčko“ (přebrept slova kafíčko) a stěhujeme se do lehátek, zde setrváme ještě hodinu. Poté se rozhodujeme jít lézt do Jo-Si-Ta, vzdáleného od nás asi 20 minut chůze. Celý den je nádherně a Tom fotí jak lezu, abychom měli taky nějaké ty obrázky z lezení a zase lezeme do tmy- poslední cestu dolézám s čelovkou. Po západu slunce měníme trička a kraťasy za péřovky. Po lezení jdeme na pivo v Jo-Si-Tu a obdivujeme zdejší večeře, vypadají dost lákavě. K tanci a poslechu nám hraje Bonobo a vůbec tady vládne uvolněná a pohodová atmosféra. Po tmě se vracíme do basecampu a padají hvězdy. V basecampu už na nás čeká večeře, podobná jako předchozí den, ale k rýži je maso a taky přibyly rýžové závitky. Po večeři zalézáme za kamna, která dnes fungují a s námi také Ypek. Dáváme si další pivo, ale to vzápětí dochází a tak dostáváme víno gratis a zase černý turecký čaj. Před spaním ucpáváme další díry ve stěnách :) Na noc přidávám další vrstvu oblečení.
 

11.2. 2012 

Ráno slunec, zase krásně, dnes nelezeme, máme restday. Jako každý den již rutina- joga, snídaně. Zalézáme do lehátek a postupně odkládáme vrstvy oblečení a zahajujeme opalování. Abychom umocnili celkovou atmosféru nicnedělání dáváme si napůl pivo. Po nabažení se nicnedělání a slunka vyrážíme pěšky do Geyikbairi a taky na průzkum do tureckého campu Climbersgarden, kde jsme bydleli před dvěmi lety. Přečetla jsem si na netu, že tam taky začali vařit večeře, chtěla jsem prozkoumat, v jakých podmínkách se dnes camp nachází. Cestou nahoru děláme průzkum stěn, které lemují silnici, ale nenacházíme nic zásadního, kvůli čemu by se člověk měl rozhodnout strávit tam den lezení. Camp Climbersgarden je ve stejných podmínkách jako před lety, náš basecamp hodnotíme jako nejhezčí místo ze všech campů, které se v lezecké oblasti Geyikbayiri nachází. Postupujeme po silnici dále do Geyikbayiri, je to vesnice roztahaná vysoko do kopce a centrum tvoří mini mešita, vesnice nemá žádný jednolitý charakter, potkáváme domy demonstrující děsivou chudobu a špínu a mezitím se objevují luxusní vily. Nacházíme dva mizerné obchody ve kterých neberou EURa. Kupujeme piva a jdeme zpátky. Rozhodujeme se dát si večeři v Jo-Si-Tu. Jsem utahaná a tak vymýšlím jak si do Jo-Si-Ta zkrátit cestu a nacházíme zkratku a přitom objevujeme malý opuštěný camp, o kterém jsme neměli ani tušení. Z campu scházíme pěšinou do koryta potoku, hučící pod sektorem Trebena. Odsud je to do Josita kousek. Večeře je výborná, stojí 8 EUR, potkáváme Kláru a Jožku z břeclavského oddílu a chvilku s nimi a jejich spoluparťáky z východního slovenska klábosíme u ohně. Zjišťujeme zajímavé skutečnosti o dalších možnostech ubytování a levných letů a taky informace o pstruží farmě, kde je možné dostat velmi levně čerstvé pstruhy (pstruh za euro). Před spaním
ucpáváme další díry a na noc odebírám jednu vrstvu oblečení – asi se začínám aklimatizovat nebo se otepluje. V noci mi není zima :) 

12.2. 2012

 Počasí se dnes tváři nerozhodně. Dáváme jogu a snídani, po včerejším výletu jsme dost zničení a tak zůstáváme v sektorech nad kempem. Počasí se během odpoledne vylepšuje a nakonec vykukuje slunko a lezeme zase do tmy. Poslední cestu zase dávám s čelovkou. Meditace na zvuky noci a koncentrace na hřebeny hor. Večeře v basecampu je grilovaný pstruh, bulgur a grilovaná zelenina- mňam! Po  večeři provádíme družbu se slováky, švédy a němci u ohně. Seznamujeme se s dalšími psy a kočkami, kteří se ubytovali u nás na terase. Ač nerada, musím konstatovat, že místní kočky a psi po Tomovi dost jedou (štve mě, že nejedou po mně). On sám mne uvádí do obrazu vysvětlením, že je to proto, že je František z Asisi. Před spaním ucpáváme díry a popíjíme čaj, není mi zima, asi už jsme utěsnili většinu průduchů anebo jsem se fakt aklimatizovala :) 

13.2. 2012
 
Joga, snídaně, sluníčko. Dnes lezeme v Jo-Si-Tu a je zase krásně. Lezeme do tmy i bez čelovky. Večeři si dáváme v Jo-Si-Tu napůl, najedli jsme se královsky oba dohromady za 8 EUR. Popíjíme pivo a necháváme se unášet na vlnách hudby Bonobo. Cestou zpět do basecampu zase hypnotizujeme hvězdy a po návratu vysedáváme na terase a relaxujeme (s pivem). Večer zakončujeme u táboráku a zase děláme mezinárodní družbu, dnes se k nám přidává i Canada. Před spaním ucpáváme díry a sbližujeme se s místním a potulným zvířectvem a já zachraňuji hárající fenu před smečkou slintavců a chrochtavců :) Před usnutím vidím chyty a skálu a stupy a chyty a lišty a madla…..V noci mi už není zima. A budí nás chrochtací pes. 

14.2. 2012

Ráno se budím zmožená a nechce se mi vůbec vstávat a nechce se mi ani lézt. Na jogu kašlu. Tom je na tom podobně. U snídaně potkávám Andreu - fotografku, režisérku a Slovenku v jednom, která zvažuje podniknout výlet do hor, kde mají být zříceniny a pozůstatky římských lázní. Navrhuji, že se k ní přidám. Nakonec jde s námi i Tom. Cílové místo našeho výletu se nachází nad potokem za Jo-Si-Tem nad skalním sektorem Trebenna.  Do Jo-Si-Ta nás doprovází moje chráněnkyně – malá chundelatá a špinavá hárající fenka, kterou pojmenovávám Chiquita. Zastavujeme v Jo-Si-Tu a objednáváme večeři, Chiquita se rozhodla zde zůstat a my pokračujeme směrem k Trebenně. Brodíme se přes potok, každý svým stylem a hledáme cestu vzhůru směrem k našemu cíli. Nad potokem bydlí místní bača a já mu ukazuji v průvodci obrázek kam se chceme dostat. Nasměruje nás po cestě vlevo od jeho skromného příbytku a my nacházíme prvního mužika a vydáváme se směrem po pěšině nahoru. Celou cestu vzhůru nás provází kouzelný les plný vápencových útvarů. Místy se nám otevírá pohled směrem do údolí a my si konečně můžeme zmapovat celou oblast ze všech stran. Stoupání se stává stále strmějším a asi po 20 minutách objevujeme kamenné vany, to je známka, že se blížíme k cíli. Lesní cesta nás dovede ke zřícenině kamenné zdi a my se vydáváme na průzkum celého objektu z levé strany, abychom našli to co máme na obrázku v průvodci. Prodíráme se pichlavými keři a bažinami, nakonec měníme směr a obcházíme zříceninu  zprava. To, co máme v průvodci na obrázku nenacházíme, za to, ale konstatujeme, že jsme našli nádherné místo, které předčí to, co jsme vlastně původně hledali. Pokud se sem někdy vrátíme, určitě zde strávíme noc. Začíná se šeřit a my ještě trochu zkoumáme okolí, jestli přece jen nenajdeme to co bylo na obrázku. Po krátkém průzkumu se obracíme nazpět a pořád ještě trochu zkoumáme okolí, kde bychom našli to, za čím jsme se původně vydali. Při sestupu pořád  vyhodnocujeme jestli jsme našli to co bylo na obrázku a rozvíjíme konspirační teorie o tom, kde by se útvar z obrázku mohl nacházet. Především Andrea si trvá na svém a pořád opakuje –„našli jsme to, určitě jsme to našli“.Začíná se stmívat a po rychlém sestupu brodíme řeku u Jo-Si-Ta a jdeme na večeři. Večeře jako vždy výborná – hovězí buritos, bulgur a zeleninový salát. Po večeři návrat do base campu a poslední večer trávíme v hlavním stanu se slováky a Alim. Jen tak zběžně mrknu do průvodce a taky do mapy a zjišťuji, že místo které jsme hledali je od nás vzdáleno asi 80 km :) Večerka. Spánek spravedlivých. 

15.2. 

Balíme a vytahujeme ze skulin ve stěnách těsnící prvky, hlavně ponožky nám dávají zabrat, protože už si nepamatujeme, kam jsme to všude nastrkali. Cestu na letiště volíme campovým taxíkem a při cestě zastavujeme v obchodě ve vesnici Cakirlar a nakupujeme Helvu, kávu a turecký čaj. Odlet. Nad Vídní nás vítají turbulence a na přistání jdeme proto k zemi rychleji než obvykle. Vystupuji značně bledá….
 

„…….co jste to tam hulili za matroš……….“
(z filmu AVATAR) 

 
PRAKTICKÉ INFORMACE:

Geyikbayiri 
– cca 680 cest v 35ti lezeckých sektorech (klasifikace začíná na 5a a končí tuším někde na 8c). Doporučená délka lana 70-80m. Materiál vápenec – na některých místech dost ostrý. Každý rok zde přibývají nové cesty, protože možností je tu pořád přebytek. Kromě nových cest se postupně v okolí objevují také nové sektory. Nutno ještě vyzdvihnout, že celkovou atmosféru lezení dotváří panoramata vzdálených hor, zpěvy z nedaleké mešity a cinkání všudypřítomných koz a ovcí (to prostě miluju). 
Oblast je vzdálena od letiště v Antalyi přibližně 50 km. Dá se cestovat buď taxíkem, který si objednáte z kempu ve kterém budete ubytováni nebo busem – pokud člověk přiletí v rozumném čase. Dá se cestovat i stopem. 

Letenky:
Airstop.cz, 
5vorFlug.de,
skyscanner.com,
sunexpress.de
odlety nejčastěji z Vídně, cena za letenky od 80 do 250 EUR

Taxi z letiště: Peak Guest House 30 EUR/auto
Josito 40-50 EUR/auto podle denní doby
Ostatní cca 40 EUR/auto 

Nákup potravin:
Nejlépe v Cakirlar, cca 15 km od lezeckých oblastí směr Antalya. Dobře zásobený obchod, kde vám k nakupování uvaří čaj a lze platit kartou. Další možnosti ve vesnici Geyikbayiri pěšky cca hodinu a více chůze. Obchod velmi skromně zásobený a nelze platit EUREM. Při hledání obchodu je třeba to nevzdávat na kraji vesnice, ale vytrvale postupovat směrem do kopce k věžičce mešity. Rybí farma Alabalik poblíž kempu Jo-Si-To a na tomtéž místě je možno navštívit i místní restauraci – kompletní menu 10 EUR.

Ubytování:

Jo-Si-To
Německý kemp. Je to zatím kemp s největší ubytovací kapacitou- dřevěné bungalovy pro 2-4 lidi, cena 10-15 EUR na osobu a noc. K dispozici je zde také luxusnější bydlení a naopak také možnost stanování (když ale hodně zaprší, tak Ti co bydlí ve stanech si i zaplavou). Kemp je vybaven velmi příjemnou restaurací, kde je i WIFI připojení.V případě, že si chce člověk sám vařit, může si v kempu pronajmout vařič. Večeře se pohybuje kolem 8 EUR, z jedné porce se dobře najedí 2 lidi. V kempu jsou jedny společné WC, sprchy a jedna „polní kuchyně“. Některé bungalovy mají vlastní sprchu a WC. Sektory poblíž kempu jsou dostupné do 5ti minut chůze, ostatní sektory do půl hodiny pěšky :)

Climbersgarden:
Turecký kemp s nejmenší ubytovací kapacitou (bydleli jsme zde v roce 2009) K dispozici několik bungalovů (10-15EUR osoba/noc, ale také stany vybavené matracemi a peřinami – 7 EUR/osoba/noc. Údajně začali vařit večeře, kvalita námi zatím neověřená. V kempu je společenská  místnost, kde se ale člověk večer moc neohřeje, vypadá totiž podobně jako naše chatka, ve které jsme letos bydleli. Pokud si člověk chce vařit, je zde vybavená kuchyně, ale člověk se musí při vstupu do kuchyně zouvat (což bylo dost nepohodlné). V ceně ubytování byl k dispozici zdarma čaj, olivový olej a čerstvý chleba. Sektory nad kempem dostupné do 10ti minut, ostatní sektory cca 30 – 40 minut pešo.

Rido Camp:
Osamocený kemp nad oblastí Trebenna a nad Jo-Si-Tem. Když jsme ho objevili, vypadal dost opuštěně. Dle informací jsou zde ale velmi liberální a smluvní ceny :)

Olympos:
oblast vzdálená cca 70 km od Antalye. Moc pěkné lezení u moře (navštívili jsme v roce 2009). Je zde lezení tak na 2-3 lezecké dny. Okolí krajinově vděčné a moře kousek od skal. Ubytovat se dá v Kadir Tree House – stromové domy. Tady je při ubytovávání potřeba věnovat pozornost tomu, jestli není přímo za chatkou kurník, jinak se člověk nevyspí :) Ubytování se zde pohybovalo cca kolem 10ti EUR/noc/osoba včetně vegetariánské polopenze. Do skal z kempu je to cca 45 minut pěší chůze. Cesta do skal vede archeologickým nalezištěm, a proto je potřeba zakoupit vstupenku na počet dní, které chcete v Olymposu strávit. Cenu už si nepamatuji, ale nebyla příliš drahá. Z Antalye do Olymposu se dá velmi dobře dopravit minibusem směr Kumluca. Zde se přesedá a další minibus vás dopraví až do kempu. 

Kromě Olymposu jsou v okolí ještě  další oblasti například Akyarlar – menší oblast poblíž Antalye přímo u moře. Toto místo jsme ještě nenavštívili, je to možná dobrá varianta pro rest day. Všechny oblasti jsou popsány v lezeckém průvodci, doporučuji pořídit nového průvodce na místě, protože my jsme měli průvodce asi 4 roky starý a rozdíl v počtu cest přesahoval dvě stovky. 

Určitě se sem ještě vrátím!

Julie