> Ahoj Koldo,
v příloze máš bezva článek o naší misi el čoro. Vznikl jako vedlejší produkt mojí zoufalé bakalářky. To tak někdy bývá. Je to trochu o lezení, ale taky o geniu loci, který jsme tam nasávali a odvezli si dom. Tož zvaž, jestli to dáš na web. Iva to schválila  a Doris ti expresně dodá ještě kompromitující fotografie, které se dokonale hodí na náš bulvární web. Jinak možeš použít aj ty moje z rajčete, jako ilustraci.
Jolča
P.S. Hlavně ten můj článek nijak nehodnoť. Ve škole by mě za něj vyhodili: Ď <

Druhý turnus aneb Příběh o týdnu v jednom španělském údolí s přehradou ve tvaru konopného listu ( podle toho to tam taky vypadalo)

Tak jsme vyrazili. Skoro nikomu se to nehodilo. Skoro nikdo neměl peníze. Matroš se sháněl i na poslední chvíli. Někdo nebyl zdravotně oukej, někomu se sypalo studium. Teda, to druhé se dělo skoro všem zúčastněným. Ale poučeni z dosavadních uskutečněných tripů jsme se rozhodli misi El Chorro nevzdávat, protože vysokoškolský titul vám prý můžou i odebrat, z práce vás můžou vyhodit, ale zážitky na skalách s kamarády, ty vám nevezme nikdo.

Vše vypuklo už u nás na privátě, kdy jsem v průběhu noci asi osmkrát přebalila batoh společný pro mě a Ivu, zatímco ta ještě ladila formu na Klajdě. Váhový limit byl neúprosný. Nastalo kruté rozhodování, zda vyřadit kořalku nebo sleklajnu. Nebylo zbití, a tak zůstalo doma oboje, přece Čak a místní zdroje to jistí.

V hodině mezi psem a vlkem již celé naše kvarteto vyráželo brněnským nočním centrem vstříc veselým zážitkům, které se měly započat v dálkovém buse ve směru Bratislava. Cestu do Blavy jsme prospali, nicméně veselý přesun na letiště s několika přestupy nás dokonale probralJ Let byl pro každého jiný – Dorce a Čakovi zalehl okýnko nějaký spící týpek, takže to brzo taky zalomili. No a já s Ivou jsme nezapřely horolezeckou duši, a tak jedním z nezapomenutelných zážitků z lezení ve Španělsku byl i výhled na zasněžené rakouské a možná i francouzské alpy. Závěr zdánlivě monotónního letu byl pak okořeněn menšímu turbulencemi, které nám nemálo připomínaly jízdu na traktoru. No, a pak jsme přistáli, což pro mě a Ivexa znamenal především přežít svou (psychickou) smrt. A najednou jsme byli ve světě tepla, palem, skal a nekonečné pohody….

Díky skvělé dopravní koordinaci, kterou si vzali na svá bedra Čak s Doris, jsme dorazili záhy na místo činu. O tom ale nemůžu toliko referovat, protože jsem se prozřetelně a preventivně zdrogovala kynedrylem, a tak jediné mé rozptýlení bylo hodinu a půl trvající čekání na místní specialitu v motelu s fontánou. Znám lidi, co by to čekání nedali.

A! Pak to přišlo! První cedule s nápisem El Chorro. První skály. První voda. A pak jsme vjeli do tohoto kouzelného údolí.  Splnění jednoho lezeckého snu, které si maluju snad už od dob ranně středoškolských, se mohlo začít.

Po ubytování v místním salámistickém kempu jsme se odebrali prozkoumat terén. Důkladně jsme zmapovali sektor Frontales a Escalera Arabe a vydali se do místního neocenitelného supermarketu Maribel o velikosti zhruba dvakrát tři metry. Protože jsme stále v některých organizačních otázkách krapet tápali, naznali jsme se, že nejlepší bude se zeptat. Dva šlachovité lezce, co taky zrovna šopovali, a svou osmahlostí připomínali už spíš španěláky, jsme určili za evidentní Slovany znalé situace a místa. Konverzace se gentlemansky chopil Čak: „Ro-zu-mí- te čes-ky?“ „Trochu, trochu“, no jo, Pšonci. A první elchorácké kamarádství bylo na světě….. Hned navečer jsme zavítali do kempového Tapas Baru, kde nejenomže obsluhoval Antonio Banderas. Také zde ale tento uhrančivý muž podával nejlepší tapas olivy na světě a měl vždy k dispozici báječnou ofertu (rozuměj litr piva za dvě é), kterou využívali především Češi, Slováci, Poláci a bezdéčka z jeskyně. V ten první den onen litr piva jen zasyčel a Tapas Bar se tak stal naším oblíbeným místem buď pro ukonejšení, nebo pro oslavu po uplynulém lezeckém dni.

A byl tu první lezecký den. Vzhledem k zoufalé formě, jsme vybrali sektor Escalera Arabe. Po asi hodinovém hledání těch správných cest, kdy jsme našli včelín se zákazem vstupu (což jsem ovšem zjistili, až jsme jím prošli), jsme je teda konečně našli. Sázeli jsme cestu za cestou, a vzhledem k pozdnímu startu z důvodu únavy prvního dne, slunce začalo pálit a pálit. No stress, říkaly jsme si. Něco jiného ale říkala vedle lezoucí Britka: „You are VERY VERY red“. A nabízela mi svůj opalovák s faktorem 50. Tak jsem s úsměvem odmítla, že naše dvacítka, kterou jsme se namazaly ráno, stačí. Mé záda na to pamatují stále, naštěstí už jen vizuálně. Osmahlá Britka asi věděla, která páka. Rozlez se povedl asi všem, já jej sama za sebe hodnotím kladně. Stejně tak se povedlo vyrobit si i menší úpaleček, který jsem ale večer utopila v ofertě. Následovala veselá lezecko-lingvistická seance v Tapas baru s Pšonkama a svět pod skalama a hvězdnatým nebem byl zase krásný…

Následující den byl opět ve znamení ortodoxní lezby. Nemám už úplnou představu o činnosti naší lezecké dvojky, natož pak Čakíta a Dorotky. Pokud vím, tak ten lezli v Arabě a vystoupili na protiležící Makču Pikču. Já a Iva jsme hnedle z rána vyrazily do Poema de Roca, nejkrásnější věci, co snad v Čoru je. Vylezly jsme, na co jsme měly a ve zbytku pověsily pytel. Zážitky musí být intenzivní…. Jaly jsme se siestovat. Tento model ranní a večerní lezby se nemálo osvědčil. Člověk pak dorážel to Tapas Baru s aktuálními, silnými, někdy i pozitivními zážitky z místního lezení, a večer mu tak, díky dopolednímu spánku pod palmou, ještě zbylo sil na ofertu. V podvečer pak následovalo lezeníčko nad tunelem v úžasných cestách, které se nám moc líbily. Líbili se nám taky místní španěláci. Nejenom, že někteří z nich nosili podobný elastický lezecký outfit jako náš vážený předseda, což v nás vyvolávalo pocity bezpečí, ale taky to byli dobří lezci a borci vůbec. Ochotně poradili, pokecali (i když neuměli jinak než španělsky a my zase neuměly španělsky) a měli to jejich lezení nějak strašně dobře zorganizované. Už ráno jsme si všimla, ještě o půl osmé ráno svítí hvězdy pak se hrozně rychle rozední. Stejně tak se hrozně rychle stmívalo, nacož nás tito mísňáci upozornili a džentlemansky nabídli jejich lano jako top rope pro naši plánovanou poslední cestu. Opět jsme s úsměvem s Ivexem odmítly, šak pětku si umíme natáhnout samy, néé? Španělé nám ochotně poradili, jak lézt a co lézt, sundali presa, stáhli lano, ubalili brko a odfrčeli do jeskyně. Tím jsme si ale zadělaly na obnovení titulu nočních lezkyň. Ovšem tyto zážitky nočních lezkyň patří asi mezi naše společné nejlepší… Ze zdola nás morálně podporoval a „zvěčňoval“ už jen jeden Pšonek, který jen tak z nudy mrskl pár 7b. Zbyl tu po svém kámošovi, co ráno odfrčel na Erasmus kamsi do Skandinávie. Pak to ale taky zabalil, bo mu byla zima. No, a nám bylo horko… Každopádně již zanedlouho jsme s ním, čerstvým psychiatrem, zapíjely silné zážitky v Tapas Baru. Jeho život se ten večer asi dost změnil, protože jsme mu prozradily velké mystérium a to, co znamená v češtině polský výraz pro český pojem hledat (tj. šukat) v češtině. Tím jsme si ho získaly natolik, že nám koupil olivy a pivo a ten konec si už moc nepamatuju. Ale ráno jsme jeli do Gibraltaru…

Výlet do Gibraltaru není lezeckým počinem, a proto nepatří na naše ortodoxní lezecko-horolezecké stránkyJ Za zmínku stojí ale naše srandovní přibližovadlo značky Citroen, které jsme si zapůjčili již v Malaze po příletu. Pomalejší než my, byli snad už jen cyklisté. Byla to jízda  jak na Hárleji. Výstup na šutr, ze kterého ti šťastnější vidí i Afriku a žijí tam ochočené opice, byl zcela nečekaně plný veselých, i méně veselých epizod. Ivexa napadl makak, který nám ukradl bébéčka ze zlevněnky na naší ulici a spálili jsme si, co jsme si ještě nestihli spálit. Navštívili jsme i místní pláž s krásnou průmyslovou zónou, či ozajstné andaluské bistro, kde Doris zjistila, co znamená pojem „salčičón“ v praxi. A to i přes to, že se jí číšník opakovaně ptal, zda to opravdu chce konzumovatJ Někteří z nás se snažili vychutnávat každý okamžik, protože po návratu domů nás nečekaly vůbec příjemné věci…

Náš pobyt se přechýlil do druhé poloviny. Nejen, že nastal čas stěhování z kempu pod palmu za kostel, bo okolí jsme již dostatečně zmapovali, ale také jsme lezli, co se dalo, v různých sektorech. Stranou našeho zájmu nezůstala v jedné horké siestě ani místní báječná přehrada. Co znamená, resp. může znamenat plavání v této přečerpávací přehradě, jsme se měli dozvědět až na jeskynním večírku… Mnohé nám došlo, když ji pak za jedno odpoledne stihli vypustit. Mimo jiné přišel i čas na poznávání míst dosud nepoznaných. Tak jsme se vydali za kopec do Vale de Abdalajís. Po cestě jsme poznali, zač je toho loket skutečná Andalusie a zejména pak místní uličky a jednosměrky. Možná jsme i viděli bazén, kde vegetoval první turnus. Bylo tu hodně anglicky mluvících lidí, ale už to nebyli ti sympatičtí britští dědové v českých sedácích, jako první den. O zábavu na tento poslední večer v údolí se postarala Dorotka, která se s námi tentokrát za vertikálním dobrodružstvím nevydala ze studijních důvodu. Nakonec naznala, že nám zbylo moc gořalky, a tak se úspěšně socializovala s obyvateli jeskynních příbytků. Byla z toho veselá česko-španělsko-finsko-:-rakouská a já nevím jaká ještě, pařbička, na kterou se bude ještě jistě dlouho vzpomínatJ Dori, děkujeme! Rytmy flamenka, Jojo bandu, chuť slivovice, šneků, vína a dalších věcí, nám ji bude navždy připomínat. V této souvislosti je nutno zkonstatovat, že navzdory různých zvěstem, jsme tam potkaly téměř samé džentlemany veselé mysli. Jediná avizovaná existence byl zdomácnělý, zkárovaný Čech, který zase ale nebyl až tak nudný….

Nadešel poslední den a s ním exkurze na místní pověstnou ferattu Camino del Rey. Těžko psát, kdo nepoznal, nepochopí. Vše podstatné už popsal Kolda ve svém článku. V odpoledních hodinách jsme se pak pomalu přesouvali do Malagy, po cestě jsme ještě naposled šopovali a kradli ovoce ze stromů. Přišlo poslední španělské slunce, poslední kafe, pivo, bageta… Nakonec jsme si ještě způsobili veselé zážitky s jamajskými boby aneb rellý na vozíčkách na zavazadla po celém letištiJ Po noci, kterou někteří strávili spánkem v kavárně nebo čtením Maxima, jsme nasedli letadla a se svítáním jsme letěli vstříc světu, do kterého se nám ani trochu nechtělo….

Na tomto místě se hodí poděkovat naším sponzorům:

Zlevněnce, Lacince, Morisovi a Arabášům ze směnárny na České, že nás natáhli až po příjezdu.

Hore zdar…. anebo spíš Besame Mučo!

> Olá!!!

tak posílám odkaz na fotky z el chorra:-) Můžete se podívat, jak jsme vůbec nic nevylezli, protože jsme úplně nemožní, a jak jsme se pekelně nudili, protože bylo nesnesitelné vedro:-))))
http://yolca.rajce.idnes.cz/spanelsko_-_el_chorro_a_okoli/
http://yolca.rajce.idnes.cz/Gibraltar/
Yndžoj a ať to leze <