Zimní Tatry v létě

aneb Jak jsme skoro nic nevylezli.

(pro fajnšmekry: O jízdě a putování z nížiny do Tater Vysokých. Kterak jsme do kopca harcovali, den první jak sviňa zmokli, den druhý nic skoro nevylezli a den třetí jakbysmet. Kterak jsme hovory intelektuální z nudy vedli, štýlky od kladívek potěžkávali a co z toho pošlo).

Inu, to bylo tak, Vyrazili jsme jednoho hnusného dne do Tater. Nebýt krátkého skluzu zaviněného komunikačním šumem, mohli jsme moknout o půl hodiny dýl. Tu půlhodinu jsme strávili s Chochynem čekáním na snídajícího Pavla. Nakonec se vše v dobré obrátilo a sešli jsme se s Veselákama na benzínce.

Cestu si moc nepamatuju, bo jsem vytvrdl. Prosvištěli jsme kus Slovenska do Starého Smokovca, kde jsme nechali auta. Drsňáci a naivky (já) šli pěšky na Hrebienok, ostatní jeli lanovkou. Z Hrebienku jsme stoupali směr Zbojnická chata. Nejdřív začalo mrholit, pak poprchat, pak pršet a pak pršet jak sviňa. Kdo měl teplo prádlo a kosmické oblečky, neprohloupil. Zbytek dne jsme strávili na chatě sušením věcí a popíjením piva. Po čtvrtém pivu donesla nějaká dobrá duša prusíky a machrovalo se, kdo umí jaký uvázat suk a kolika rukama.

Jediný výstup toho dne směřoval o patro výš na madračku.

2. den ráno to po dešti z předchozího dne vypadalo bledě. Šli jsme na šutříky kolem chaty trénovat bouchání skob a zakládání materiálu. Jara a Pavel K. nelenili a vyrazili k k Levému pilíři na Strelecké veži. „To bude mokré,“ pravil Kolda. A asi aj zezačátku bylo. Stejně to ti dva Jaryni (rozuměj Jaryn a Pavel) vylezli. My chlapci netrénovaní, já, Chochyn, Aleš a Peťa S., jsme se vydali s chlapci trénovanými, Kolda a Pavel Č., na Svišťový štít. Přešli jsme hřeben na vrchol štítu a vrátili jsme se na chatu.

Mezitím zápasil Červ, Robert a Denisa s Keleho pilířem na Javorovém štítě. Protože se mraky furt žůlaly sem a tam, utekli nakonec po druhé délce. Postupně jsme se slézali na chatě jak horolezci na pivo. Poslední dorazil Jara a Pavel K., kteří, měřeno sportovně, dosáhli největšího výkonu toho dne. Večer jsme čuměli po nezletilých Polkách v jitrničkových oblečkách. Když jsme šli spat, Poláci furt zpívali a zpívali a ne a ne přestat. Situaci vyřešil Robert, který jako pravicový heterosexuální sparťan, zabušil na zeť, což přestěhovalo Poláky do suterénu. Pak nevím, bo jsem usnul.

3. den, v pondělí, zvolil Pavel Č. sestup do údolí, rozumný odjezd, jak říkal, bo počasí nestálo za moc. No a zbytek bačoval dál. Kolda, Aleš, Peťa S., já a Chochyn jsme vyrazili na Kelleho pilíř na Javorovém štítě. Jara a Pavel K. směřovali pod Široků vežu. Jara spatřil černý mrak a pravil: „Nejsu piča, abych lezl v takém počasí,“ načež to otočili na chatu.

Denisa, Robert a Červ mezitím lezli na Strelecků vežu. Ve druhé délce jim začalo sněžit. Robert nelenil, zatloukl dvě skoby, provázal je smyčkama a zdrhli. Skoby a smyčky tam nechal. Nebyl z toho ale smutný, protože pár kousků materiálu mu v jeho malém domácím hudysportu nebude chybět. Poučení, které si z toho vzal, zní: „Mosím si kůpit nejaké skoby do účka, kurva.“

Zatímco jsme lezli s Chochynem na pilíř, začalo aj u nás sněžit. Zprvu to vypadalo dobře, pak se zase žůlala mlha, sníh tál a šutr začal být mokrý. Zdrhli jsme před poslední délkou. Po cestě jsme ještě potkali prchající zbytek mančaftu. Kolda tvořil štandy jak z učebnice, zatímco my jsme udělali několik fatálních chyb. Kvůli nim Chychyn pravil, že su pánské přirození.

Vrátili jsme se zase mokří jak jelita.

Při malé přehlídce kladiv se Jara s Robertem vsadili, z čeho je vyrobený štýlek Robertova kladiva. Docela dlouhý čas jsme strávili intelektuální debatou o tom, kdo dosáhl vyššího skóre v soutěži o největšího kokota oddílu. Předběžně se dohodlo, že vítěz by měl složit všechny funkce. Ale zatím o tom nehlasoval výbor, tak nevím.

Večer jsme popíjeli destiláty tak dlouho, až Robert vytáhl kolečko na plánování túry a jal se s ním balit baby napresované v teplo prádle. Nevím, jak to dopadlo. Sbíral jsem odvahu ke skamarádění se s Němkama u vedlejšího stolu. Ale bo su plachý, tak jsem šel spat. Nakonec se ty Němky chtěly kamarádit samy, ale bo nikdo neuměl némecky nebo angličácky, tak šly taky spat.

Poslední den, v úterý, jsme na sebe navlekli všecky ty krámy a šli jsme zpátky do Smokovca. Před chatou bylo asi patnáct čísel sněhu a někteří navrhovali zahájení zimního výcviku ještě ten den. Naštěstí to neprošlo a šli jsme do doliny.

Cestou jsme se stavili ještě v Tatralandii, kde jsem se výtečně pohrál na šmýkačkách, jak říkají bratři Slováci. Koldovo šetrné srdce sice krvácelo při pohledu na sedmnáctiéčkové vstupné, ale nakonec šel taky. Až jsme se pohráli a vyrochnili v teplé vodě, jeli jsme dom každé auto po vlastní ose. Celou cestu, jak jinak, pršelo jak sviňa.

Marek Ch.

Vysoké Tatry - Zbojnická chata, 28. - 31. srpna 2010

(pár snímků dodal Pavel)