Ná, tož tady je pár řádků o výletu na Triglav. Je to staré jak práca, ale vyplníme čas, než se objeví aktuální skialpová dobrodružství.

Letos v srpnu jsem se vypravil se svými dvěma alkokamarády na nejvyšší kopec Slovinska. Vybaveni pár slovinskými frázemi a bramborovým džusíkem (vsadili jsme na ten s plachetkou) a dalšími nezbytnostmi jsme se směle vypravili do krajiny, kde neznají tvrdé y (lingvistická vsuvka).

Po sedmi hodinách ve vlaku jsme dorazili do Jesenice – takový roztahanější Hodonín na hranicích Rakouska a Slovinska. Po chvíli anglo-slovinské konverzace s domorodkyní jsem pochopil místní autobusový řád a přesunuli jsme se do Mojstrany (asi 10 km). Odtud jsme šlapali pěšky k chatě Aljažev dom. Dá se tam pohodlně dojet autem (dalších 10 km).

Ubytování kolem chaty prý není možné (říkala tetina v pokladně), ale spousta lidí vesele spala na parkovišti. My jsme to zalomili v chatě za deset éček.

Dbalý Pavlových rad jsem se ráno zprčil a chtěl jsem vyrazit co nejdřív, bo počasí a tak. Kamarádi měli jiný názor. Před polednem jsme se vykotůlali a prudko jsme vyrazili. Šli jsme cestou Prag. Je to místy tak dvojka s ocelovými tyčemi, sem tam dráty. Kámoši šli moc pomalu, tak jsem jim zrobil „feratový“ set z průsíků a opustil je. Ukazatel říkal, že cesta bude trvat 6 hodin. Slovinské minuty je ale potřeba převádět na české. V poměru asi 1:1,5 až 2. Po deseti hodinách jsme se sešli všichni tři na Triglavskem domu, asi hodinu od vrcholu. Dostal jsem slevu na ČHS, zkoušel jsem ji získat i pro kamarády, ale chatař chtěl vidět průkazky, takže smůla.

Před spaním nás chvilku hlídal borec z horské služby, protože jsme venku vařili na pravěkých lihových kamínkách. Na chatě jsme se díky bramborovému džusu seznámili se Slovenským a Slovinským zápasníkem. Slovo dalo slovo, borci skočili pro gořalku a domluvili jsme se na společném výstupu.

Ráno v pět jsem se zase zprčil a narychtoval se k výstupu. V šest začalo svítat a vyrazili jsme se zápasníky a jejich ženami na vrchol, kámoši se nevzbudili a šli o dvě hoďky později. Podle slovinské tradice by měl každý, kdo vyleze na kopec poprvé zavřít hlavu do aljaževa stolpu (taký kovový domeček) a dostat špagátem po zadku pro štěstí. Tož jsem to absolvoval, dali jsme si vrcholovou štamprlu a šlo se dole. Zápasníci ještě naložili kameny do batohů lidem, kteří je nechali na Malém Triglavu (taká veselá taškařice) a rozloučili jsme se. Kamoši nakonec na Triglav nedorazili, byl už v mracích.

Zevlovali jsme do dvou u Triglavskeho domu a pak začal sestup. Večer jsme dorazili na chatu Tržašská koča. Půlka jí chyběla, bo ju smetla lavina. Slovinci to vyřešili igelitem a ocelovým lanem. Ráno jsme nabrali směr Sedmero triglavskih jezer. Voda prvního z nich byla celkem pitelná, pak se v ní vykoupali nějací Češi, desinfikoval jsem to džusíkem a hurá dole. Zkusil jsem i lyžování v suti. Krátí to čas, ale nešetří obuv. Protože mě obléká armyšop, tolik to nebolelo.

Po setmění jsme postavili stan v lese, za rozbřesku jsme ho shodili a pokračovali jsme k Bohinjskému jezeru. Po cestě je ještě jedna brutalita – kopec Komarča – samá serpentina. Pak už pořád rovina. U jezera jsme se váleli s pocitem vítězství a několika láhvemi Laška. Alkovsuvka – Slovinci pijí více méně jen dvě piva Laško a Union. Obě jsou to desítky. I v hospodě většinou lahvové – konec alkovsuvky. Bohinj nabízí spoustu atrakcí – loďky, rybolov, horolezecké stěny – materiál se dá půjčit. Zkusil jsem jednu stěnu pro turisty. Začalo to jako čtyřka, pokračovalo jako sedmička (to jsem přelezl po špagátě s uzlíkama) a končilo jako pětka. Ne že bych byl taký zkušený – říkal to Slovinec, co mě jistil. Jo, horolezec slovinsky se řekne plezalec, abyste mohli machrovat, až tam pojedete.

Z povinnosti jsme navštívili ještě jezero Bled. S milenkou a dvěma tisíci éček by to nemuselo být špatné, kavárny, výstavy, lodičky... Ale se dvěma ožralcama a posledníma deseti éčkama nic moc. Investoval jsem je do multipaku laška. Obešli jsme kolonádu, vymáchali se v jezeru, poslechli si šílenů dechovku aj s baskytarů a šli spat.

Ještě jsme se den poflakovali po Jesenici a pak jsme vyrazili dom. Ve Vídni na nádraží jsme potkali ztraceného Poláka s nesmyslným lístkem. Jako správný rychlošípák jsem se mu snažil pomoct, ale má polština obnáší jen frázi „dva piva“ a „dzenkujem barzó.“ On jinak neuměl, takže nic. Po dnu stráveném v rychlíku s lidmi z kapitalistické ciziny, kteří se tvářili, že nesmrdíme, jsme dorazili živí a zdraví dom. Bodka.

                                    Marek

Tady jsou všechny fotky http://picasaweb.google.cz/marek.veselka/TriglavKamzici