Skalnatá dolina – Huncovský štít 2351m 

Během  nekonečných týdnů čekání na ideální počasí pro tatranské lezení jsme spřádali plány na dobytí Tater, kde bychom zúročili tvrdý mixový trénink na malém Velkém Kricu. Místo činu bylo jasné – Skalnatá dolina, lákající velkolepými stěnami Lomničáku a Kežmaráku a pohodlným nástupem lanovkou. V papučách u kompu velké oči jako vždycky, nic není nemožné, počet délek je jenom číslo, Motykova cesta 700 metrovou jižní stěnou Lomničáku vypadala krásně, už jsme se viděli jak přelézáme zábradlí observatoře. Po několika opatrných radách, že by bylo dobré počítat s bivakem, jsme trochu váhali, naštěstí  podmínky rozhodli za nás - lavinová 4. Po dvou týdnech sněžení nebylo divu.

Jako náhradní cíl jsme vybrali Huncovský štít - "Spišská cesta" M. Hutlák, M.Gally, v létě IV+.

V sobotu ráno válcujeme dálnici, obdivujeme tatranské panorama  a nasedáme do vlaku, naskakujeme do lanovky, Jara ještě stihne duchapřítomně vysbírat ojra popadané pod roštem u pokladny. Dobrá hospodyňka i pro pírko přes plot skočí..

U Skalnatého plesa jsme založili BC a jali jsme se prošlapávat nástup pod stěnu.

Po cestě se protrhali mraky a ukázala se nám Vidlová veža, celý vršek zalepený sněhem jak v Patagonii. Nálada na bodu mrazu. Pracně jsme se brodili po pás ve sněhu až na začátek pilíře, který nevypadal tak zasněžený, takže jsme se rozhodli ráno nastoupit.

Při sestupu se vyjasnilo a konečně jsme uviděli obrovskou stěnu Lomničáku, uprostřed se klikatí Motykova cesta, za těchto podmínek věc nemožná.

Po pohodovém bivaku jsme se s východem slunce probudili do  ideálního počasí bez mráčku.

Prošlapaná cesta uběhla rychle, za chvilku jsme dávali první délku v krásném firnovém žlábku. Pak začali pěkné mixové délky, skála, drny, sníh, příště si beru metličku na odhrabávání sněhu. Lomničák na dosah ruky, sjezdovka pod námi, slunce v zádech, mačky skřípou na skále, sníh padá za krk, co víc si přát? Aneb jak se píše v abecedě: zimní lezení je kombinace krásy a hnusu. Cesta je obtížná tak akorát, v zimě je všechno nejisté.

Z chrochtání blahem nás vyrušil rachot laviny, která se prohnala celou Motykovou cestou v protější stěně.

A protože nic není ideální, tak se z doliny začalo valit bílé husté mléko. Brzo nebylo vidět na konec cepínu, naštěstí nejtěžší délky jsme měli za sebou a zbývali nám poslední dvě délky ve firnu a drnech. Vrcholový výhled teda žádný, ale zase radost, že máme všech  9 poctivých délek za sebou.

Sestup choďáček, po hřebeni dolů k lanovce, v mlze dost nepříjemný, chvilkama nebylo poznat kde končí svah a začíná mlha. Za těchto podmínek si nedokážu představit sestup třeba z Kežmarského. Brzo nás lanovka odváží z kosmu do doliny, a tradá zpět na naši známou planetu.

Takže „Spišskou“ rozhodně doporučujem, nejen k pití ale i k výživnému zimnímu lezení.

Petr Wašek Mlýnek