ZDE JE ČLÁNEK O DACHSTEINU 2995 m.n.m..DOC
Cesta do neznáma začala dne 26.7.2009 ve třináct nula něco
velice slibně. Prosadily jsme s Jolčou v autě poslech Vypsané fixy a vyrazili směrem do Alp. Po cestě jsme si házely s růžovostí (pozn. růžovost = měkká gumová věc s očima a bodlinama, příjemná na dotek, pořízená na třetí benzínce v pořadí za 3.90€, barva spíš fialová).
Nejdřív jsme přijeli do Gosau a hledali parkoviště na přespání.
Nevyhovovalo ani jedno z mnoha – to, kde Pavel chtěl spát bylo vydlážděné a divné, a ostatní taky divné – proto jsme jeli do Filzmoosu na druhé straně kopca.
Ujeli jsme 60km a museli zaplatit za vjezd k hoře. „Mělo mě
napadnout, že se tam platí to mýtné. Už jsem to někde četl.“ říká Pavel. Nenapadlo. Spali jsme někde mezi řekou a ohradou cinkajících krav. Ráno jsme se probudili mezi řekou a cinkajícíma koňama a říkali si, že tady něco pravděpodobně nesedí. U snídaně při čaji bylo vyřčeno první jednoznačné rozhodnutí „vyjít teda na Dachstein“, protože do té doby jsme se řídili klasickým heslem „uvidíme, jak budem vypadat ráno, co se nám bude chtět a kam se nám podaří dojet...“
Vyšli jsme kolem půl osmé a prošli pásmem různé další
cinkající zvěře. Pak vedla cesta přes feraty a šutérky a nakonec nastalo drama v ledu a sněhu. Aby bylo poznat, že nejsme turisti, tak jsme se navázali na lano. Tím pádem nás všichni turisti předběhli.
Celkem mě zarazilo, když jsme pak potkali dva Rakušáky, sice taky navázané, ale zato oblečené jako by šli někde z kavárny. Elegantní plátěné béžové kalhoty a světlá letní košila se sladěným vzorkem, to už se mi zdálo trochu moc. Jolča, když je spatřila, se po mně ohlédla a tvářila se........překvapeně, zmateně, pobaveně, zděšeně........jak ses to vlastně tvářila?
Jinak ale většina lidí na naši snahu o cizojazyčný pozdrav
odpovídala „zdar“. To nebylo úplně špatné. Možná, že díky tomu, že rozuměli našim vzdechům po pivu, které jsme my dvě ze sebe vydávaly po cestě, jsme dostaly napít z vrcholové plechovky a pak ještě několik vrcholových kořalek. Tak vypadalo první střetnutí se skupinou turistů z obce Utekáč u Banské Bystrice.
Výstup nám ale z Filzmoosu trval dýl, než jsme čekali.
Na vrchol jsme dorazili ve 4 a Pavel navrhl pro jistotu přespat na
Adamekhütte. Aby se nezjistilo, že jsme si nevzaly čelovky, tak jsme
souhlasily.
Večer jsme se všichni bavili focením západu horského slunce a
sebe navzájem a začala debata, která dlouho neměla konce. Jeden z
utěkáčů nám vyprávěl zážitky z minulého týdne končící vždycky tím, že
se někde opil a usnul na cestě někam jinam. Jiný přinesl na stůl
sušenky, od soboty důkladně lisované někde na spodu baťohu, a
prohlásil: „Děuky, zoberte si pečivo!“ Tak jsme si daly pečivo, a pak ještě
bonpari a klokánky.
Pavel byl natolik zabraný do vyprávění o kamenolomu, že ani
nepostřehl, jak se utěkáči mezitím snaží opít jeho dceru pivem, a
nevšiml si krýglů, které kolem něj jezdily po stole směrem k Jolči, a
které Jolča po každém napití posílala zase zpátky na opačný konec stolu.
Ráno pršelo, a tak nám sympatický, česky mluvící člověk z chaty (nevím, jak se mu říká, když pracuje na chatě a není chatař) zjistil předpověď počasí a trpělivě několikrát odpověděl na naše opakující se dotazy. Za dvě hodiny pršet přestalo a my jsme se vydali nazpátek.
K autu jsme přišli někdy odpoledne. Všude kolem parkoviště byl zase samý dobytek, a bylo ho tam ještě víc než předtím. Jolča si šla dát osvěžující koupel v řece:
„Hlídej, kdyby někdo šel!“ volá na mě.
„Nikdo nejde, dobré...............jéé, počkej, jede sem nějaký
kočár!“
„Jaký kočár?“
„S turistama!“ halekám z mostu.
„To jako fakt? A je jich hodně?“
Kočár se přiblížil, a napočítala jsem jich tak deset až dvanáct. Kromě kočího samí důchodci. Na mostě byli během deseti vteřin a mávali na Jolču, která stála vedle mostu nahoře bez, a usmívali se, a Jolča mávala a usmívala se taky. Pak už nešel nikdo, jenom kolem nás pořád pobíhaly tři mega těhotné kozy.
Rozhodli jsme se, že se ještě stavíme zalozit na Hohewandu a večer jsme provedli přesun. Ráno se šel Pavel projít a prolézt na feratě, já a Jolča jsme si vzaly lano. Po dvou délkách jsme se ocitly u jakéhosi kříže, a protože jsme měly dohromady jen jednu osmu (moje je nezvěstná), a žádný kyblík (Jolčin zapomenutý v autě, můj nezvěstný), tak jsme radši sešly dolů a žádné velké experimenty se tentokrát nekonaly.
Začalo být dost vedro a my jsme byly po tom všem už unavené a melancholické a pomalu jsme se odebíraly k autu. Cestou jsme ještě potkaly něco, co se nám líbilo, a vylezly toho první délku – pěkná. (pozn.: omlouvám se za nepříliš konkrétní info, neměly jsme průvodce a nikdy jsem tam nebyla, tak mám trochu problém s identifikováním cest.)
Tak to je všechno, a jestli někam pojedete, tak si vemte průvodca;-)
Ivuš
další fotky, fotil asi Pavel