Dvakrát Preiner Wand  feratou a mezitím Hohe Wand

Čtrnáct dní v sobě tlumím adrenalin. Čtrnáct dní přemýšlím jak sdělit vše kolektívu. Je to tak, dnes je to dva týdny, co jsme  překonali obtížnou feratu Hans von Haid na Preiner Wand (dále PW). Často jsem přemýšlel, co všichni na těch feratách mají a co to udělá se mnou. Takže jsme se nějak dohodli s Krejzym a Surem, že to zkusíme. Sur ještě přibral kamarádku Míšu a auto bylo plné. Fakt je , že na Preiner na lezení bychom museli odjíždět ve čtyři, na ferátu jsme klidně vyrazili v sedum. Poučen stránkou „supervht“, jsem měl pomalu strach. Obtížné, exponované, nemožnost někoho předejít apod. takže jsem se řádně vybavil – sedák dvě odsedávky( která sketa jsi ode mě půjčila a nevrátila amortizátor?), přilba. Jen čas 2,5 hod na dvěstěpadesát metrů hromosvodu se mě zdálo, že je to i s rezervou - velkou.

Cestu pod PW najdete bez problémů. Jako do Hölentallu, jen za Reichenau zahnete na Preiner Gschaid  , po několika kilometrech bude odbočka k nějaké “klettergebiet“, po které se zahne a

 Asi po kilometru se zaparkuje u hájenky. Odtud je to pod stěnu cca 1,5 hodiny. Po cestě je vydatný pramen, a k lezeckým terénům je to ještě o kousek dál. Vše je v mapě. Takže asi o půl dvanácté  stojíme pod nástupem.  Jsme v pořadí. Všichni zde mluví česky.( Neanektovali jsme to?) Poprvé jdu feratu směrem nahoru, zatím jsem takovou věcí jen sestupoval. Vážné tváře,zodpovědně volená výzbroj ,trička Craft a kvalitní obuv nastupujících družstev mě utvrzují, že půjde do tuhého.

Cesta začíná položenou plotnou, kterou přetíná jistící lano. Po chvilce čekání  již neudržím svou netrpělivost a plotnu vedle zodpovědných, jistících se feratistů, nezodpovědně přelezu. Přičemž jim vysvětluji, že jsem fotograf a musím hledat vhodný záběr. Po prolezení jakéhosi komínku jsem plošině. Krejzy je hned za mnou a Sur z Míšou nás dohání vzápětí.  Skupina nastupující před námi, bojuje za námi. Že se tu nedá předbíhat? To jde i ve Wébrovce. Na platě před námi je další čtveřice, kterou vede zkušený průvodce, má krásnou novou přilbu. Skoro se stydím za svou čtrnáct let starou Casinu s Ferdou Mravencem. Na sedáku pár expresek , čert vi k čemu reverso,  k tomu ostře řezaná tvář, doplněná tmavými brýlemi. Vyhledává bezpečnou cestu pro své družstvo. My nevyhledáváme a jdeme nějakou jedničkou směr žebřík. Běh  na krátkou trať vyhráváme. Na žebříku bojuje kořeň s dívčinou. Děvče má evidentně navrch. Borec asi vidí žebřík poprvé v životě a pilně se jistí. Tady se fakt předlézt nedá , takže jsme trpěliví a já se cvakám v půlce žebříku. Nad žebřem je „exponovaná plotna“. Kořeňovi to pořád nějak nejde, navíc neumí vypnout a zapnout karabinu jednou rukou a zámky karabin mu občas ani nezapadnou.  Protože má příliš dlouhé odsedávky často přelézá kramle , v nichž je upevněno lano, a neustále se musí vracet , aby přepnul karabiny. Vlastně to leze dvakrát. Děvče ,co s ním je, nás upozorňuje, že se na ně nemáme tak tlačit. Já ji zase upozorňuju na výše uvedené postřehy a jejich zaváháni využíváme k tomu, že je předbíháme. Míša mě příjemně překvapuje, normálně stíhá.(dobrý, vím , mě stačí všichni, ale pochválit ji musím)

Poté další žebřík, nezodpovědně na něm není lano. A nad ním past! Komín s blátivým dnem. Nějak mě to nepřichází a proplácám se k další cestě tím jílem. Školácká chyba. Dalších asi deset metrů je tak trochu obtížnější, neboť zablácená mokrá skála klouže. Poté mokrý komín. Pod ním předcházíme nějaké domorodce. Komín byl nepříjemný. Začal jsem se zodpovědně jistit. Botky jezdili jak brusle. No trochu to přeháním, šlo to, ale blbě. Po chvíli jsme byli u kapličky na ostrohu stěny. Na vrchol už to bylo kousek nějakým dvojkovým terénem. Navíc s lanem.

U vrcholového kříže jsme byli asi jednu a třičtvrtě hodiny.

Nebylo to špatné, ale nějaký zvláštní pocit to ve mně nezanechalo.  Trochu mě pobavilo, když za námi vylezl místní stařík - dobrodruh  s nějakým teenagerem, bez jakýchkoli sedáků atd. Jo,jo, kdo umí ten umí. Na vrcholu mě Krejzy oznámil , že jsem jeho pivník, neboť , on je vlastně feratistický mazák a já nováček. Ale on pivo nepije, tak jsem o nic nepřišel.

Tak jen přemýšlím, zda to byl výkon i horolezecký? Ale neměl jsem cepín, skoby, kladivo na skoby, ba  ani kleště na skoby. I když na druhé straně jsem měl s sebou průkazy tří horosvazů, dvě instruktorské průkazky a glejt na „čaj vždy zdarma na chatě pod Rysmi“. Ale asi nebyl, když jsem neměl ten cepín. Nechám to na přemýšlení pro Karla Pazourka

Doufám , že mě odpustíte, občas trochu nadsázky. No , nesnažím se  o nudné čtení.

Preiner Wand podruhé

No fakt jsem letos ještě nebyl v Tatrách. To je po x letech poprvé, co nemám nic vylezené Tatrách.

Minulý víkend jsem dumal, že tam jet. Ale zase nebyl nějak čas a já slíbil dávnému kamarádovi Liborovi , že pojedeme do Rakous. Původní cíl byl Grosse Priel, ale od západu šla fronta. Takže změna a jeli jsme až v sobotu ráno. V sobotu  Hohe Wand, v neděli Raxy. Měl jsem obavy , zvlášť  na Hohe Wandu s tepla. Nakonec to nebylo tak strašné. Lezli jsme u Teufelsgratu. Vybrala to tak Jolča, která se k nám přidala.

Není to tam špatné, ale cesty končí v lese a bez vrcholu to prostě není ono. Oblast kolem Dratschgratu se mě líbí víc.

První cesta Teufelsgrat za V, potom za IV+ Kletterbruder. Ale ti Kletterbruder  jsou určitě těžší. Libor, dlouho nelezl a chtěl to chtěl jednou v Kletterbruder vzdát. Ale, jak mě všichni správně obviňují, nedal jsem na jeho názor, prosadil svůj,  a on to přelezl. Jako správný profesionální voják, s výcvikem u bundeswehru má prostě kázeň v krvi.

Chtěli jsme se vyspat v Kaisermühlu, ale tábořiště bylo zoufalé plné. Cíl na druhý den byla nějaká ferata na Preiner Wand. Tak  jsme zkusili zajet na parkoviště v Greisleitenu. Odměnou byla noc na krásné trávě, klid, ticho. Ještě tam v lese spali nějací Maďaři.

Ráno jsme byli v dolině první. Na  Preiner Wand jsem šel asi před měsícem. Ferat je tam víc, ale prý nejpěknější je ten Haid steig. Přesvědčili mě a tak jsme se víceméně tak nějak na ní dohodli, a mě zase poslední dobou až tak nezáleží kam jdu, když je dobrý kolektiv. Šel jsem ji prostě podruhé. Ta ferata Haid steig – opět žádný problém- viz výše. Za hodinu a něco jsme byli pod stěnou, za slabé dvě hodinky nahoře. Bohužel, zatahovalo se. Viditelnost byla špatná. Dobře jsme si vybrali. Na původně zamýšleném Grosser Prielu už pršelo. Seběhli jsme na blízkou chatu Seehütte na čaj. Libor chtěl koupit domů dárek. Radil jsem mu zástěru pro manželku. S tím jsou prý dobré zkušenosti. Neměli. Tak koupil nějaký přívěsek. Seběhli jsme dole , po cestě je krásné suťové pole.V 19.00 jsme byli v Hodoníně. Obecná spokojenost.

Hore zdar     Paĺo   

Omlouvám se , ale foto se mi poněkud pomíchalo. Kolda