Hruboskalsko a Prachovské skály – Jaro 07
Jak jsou pravdivé veselé historky z „písku“ o nejištěných spárách a o klasických „vraždách“, jsme se vypravili zjistit na víkend ve složení Jara B., Robert S., Jožka V. ( t. č. přechodné bydliště Horní dolní u Jičína) no a já.
První den jsme navštívili Hruboskalsko, známé jemností zdejších skal, které se drolí pod mozolnatýma rukama lezců. Z 1250 věží! jsme vybrali Skautskou věž, po cestě k ní obrovským skalním městem jsme ohromeně obdivovali majestátní věže, ne nepodobné starým zkamenělým obrům s tělem zbrázděným vráskami a jizvami, spadající na všechny strany kolmými stěnami.
Na rozlezení jsme našli JV cestu za IV, z r. 1927 od Sasů. Dvě kratší délky pěkného lezení koutem, žádné fixní jištění, jenom smyčky do hodin, zakončeno pikantním výlezem na tření přes oblinu, jak je ostatně tady na písku zvykem. Chvilku před námi lezli cestu místní borci a to bosky. Pohoda na vrcholové plošině, výhledy na Lebku a ostatní bizardní věže, přeskok za I na sousední věž s vrcholovou knihou, tužku jsme neměli, máme důvod se vrátit. Dolů jak jinak než slaněním. K prvnímu seznámení s pískovcem to stačilo, takže jsme plni dojmů nakročili zpět k parkovišti.
Další den jsme se přesunuli na vyhlášené Prachovské skály a začali hledat nějakou věž, pokud možno vysokou, s širokým rozhledem a s odjištěnou cestou. Vysoké byly, ale s jištěním to bylo horší, bloudili jsme s průvodcem v ruce od věže k věži s pocitem Třetího prince a marně hledali kruhy, občas jsme našli jeden nebo dva, nesnesitelně vysoko a daleko, což naprosto neodpovídalo našim morálním zásadám. Pokud bylo kruhů víc, bylo to v námi nedostižné obtížnosti. Názvy věží a cest mnoho optimismu nepřidávali: Krkavčí, Pietní, Requiem, Krvavá spára…
Upadající morálku jsme se pokusili oživit vylezením na asi 10m věž, ale ta nebyla ani vysoká ani s výhledem. Nakonec jsme se optali párku místních klasiků v kostkovaných košilích, pamatujících snad ještě konopná lana kolem pasu a bačkory. „Jó tak to si dejte tady ten komín za II+ nebo tamtu věž za VII, ta je vodjištěná! ( tím asi myslel, že je tam víc jak jeden kruh ) Do toho komína dáte tak 2 možná 3 smyčky. Ale nebude to zadarmo! Kdyby vám docházelo, nachystejte si do kapes písek, místo mága…“
Tak co zbývalo, Jara se navázal a po lítém boji vytáhl lano komínem až nahoru, za přihlížení ohromeného obecenstva z řad turistů – laiků. My ostatní komínem za ním, no už jsem pár komínů lezl a tento byl určitě nejtěžší. Byla to klasika někdy z přelomu století, na věž zvanou Mnich. To byla ta pravá věž, hodná našich představ – přímo uprostřed skalního města, s výhledem na všechny strany, a hlavně se na svém nejvyšším bodě pyšnila plechovou českou vlajkou!
Po nezbytném nakrmení hladových fotoaparátů jsme se kochali divokou scenérií okolních věží, obdivovali snažení místní borců a sledovali hemžení turistů pod námi. Slanili jsme přímo na chodník, na hlavy překvapeným turistům a s povznášejícím pocitem jsme tak zakončili naše působení na písku, rozhodnuti se příští rok vrátit kvůli jedinečnému kouzlu zdejších skal.