Česko-běloruská

Expedice PAMÍR 2008, Kyrgyzstán

Karel Pazourek,  Alexej Zacharenkov

V 18h 16.7. 2008 si konečně sedá Boeing 737 ruského Aeroflotu na ranvej moskevského letiště Šeremetejevo, první etapu naší expedice mám za sebou, tuto jsem musel absolvovat “free sólo”, od teď už by to mělo pokračovat duo. Poslední smska mého běloruského kamaráda Alexe zněla, "už se motám po Moskvě, večer se uvidíme". Já uzavřený v terminálu vzpomínám na naše první setkání na Kavkaze při dobývání nejvyšší hory tohoto pohoří Elbrusu, nyní do jednoho roku, rychlá akce na Pamír, v jednom týdnu jsme koupili letenky, vyřídili víza, zařídili materiál.. Alex ukázal své organizační schopnosti a přes maily domluvil dopravu po Kyrgyzstánu, aspoň tu hlavní do BC pod Pik Lenina.

Všichni už nastupují na palubu jen můj parťák nikde, začínám být pěkně nervózní, čas odletu pryč, zpoždění a Alex nikde, no konečně "Zdrastvuj kámo" volám přes sklo, "ty vole, kde jsi"?!, pokračuji. Počítače u pasové kontroly zkolabovaly, let byl o hodinu posunutý, no hlavně že už jsme duo, už jsem se viděl sám v trhlině, tisíce kilometrů od všech milovaných.

Letíme přes noc a ráno v 5h přistáváme za svítání v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu, kde nás čeká domluvený taxikář. Chtěli jsme více poznat celou zemi, tak jsme zvolili auto, pojedeme celý den do Oše, potom i na Pamír. V Oši kupujeme na bazaru potraviny a vychutnáváme si místní kuchyni, pochoutky i ovoce všeho druhu. Dva dny poznáváme krásy tohoto historického města ležícího na známé Hedvábné stezce, vylézáme svůj první kopec na posvátnou Šalamounovu horu, klekáme směrem na západ k Mekkce ve svaté jeskyni a vyprošujeme u Alláha dobré počasí a štastný návrat, v mešitě dostáváme požehnání od místního kyrgyzského duchovního.

V sobotu 19.7. konečně velký den, nakládáme našich 30+10kg, každý ještě jeden meloun a vyrážíme dál na jih. V autě spolu se třemi uzbeky a jedním belgičanem, cesta hrozná, podle slibů jsme měli jet osm hodin asi 350km, ale nám se 40km za městem rozbíjí auto, nemůžu uvěřit, že bychom s ním vůbec dojeli k horám, a už vůbec ne vysoko do BC. Asi po dalších osmi poruchách musíme nouzově nocovat u paty Pamíru. Alexe zachvátí zimnice, průjem i zvracení, to je teda síla, mě to chytne za tři dny, naštěstí pouze ta "hnusná sračka", ale nezbavím se jí celý pobyt. Alexej po léčbě v místní jurtě je za tři dny fit. Všechny naše slabosti nás nemohou zastavit v aklimatizační přípravě. Na druhý den, v neděli dorážíme do BC na Lukové Polaně, jsme ve výšce 3800m. V pondělí už podnikáme první aklimatizační výšlap na Djipak 4472m, chtěli jsme původně na Pik Petrovskogo 4700m, ale závěrečné lezení stálo taky dost sil a kyslíku a našemu uspokojení z výšky bylo zadostiučiněno. Za deště a bouřky, kdy blesky mlátily dokola jsme se v pořádku vrátili do stanů.

V BC potkávám české kamarády, z Kavkazu, později dokonce i ze základky, kam až musí člověk jet, aby potkal známé. Jak je svět malý! A kam až musí člověk jet, aby se dozvěděl tragické a smutné osudy. Na neděli našeho příjezdu jsem byl domluvený se svou kamarádkou Marií, že dáme kafe, rozebereme jejich expedici na Pamíru a místo setkání, jsem musel potvrdit identitu zmizelé a umrzlé ženy na Pik Lenina ve výšce 6900m. Ruský horský vůdce mi vyprávěl, kolik osudných chyb holky udělali, jaké nevlídné počasí bylo, těžká a smutná vzpomínka. Mnoho poučení a respektu jsem si z toho vzal. Další celý týden jsem vzpomínal na Majku a její nadšení a chuť zdolat pamírskou sedmitisícovku, tam nahoře ona spí, pokrytá věčným sněhem. I další dny jsme zažili mnoho tragických neštěstí, Pamír si zaslouží velký respekt! Mnoho zranění a úmrtí si vyžádal letošní rok, počasí bylo nestabilní, mnoho sněhu, silný vítr, až moc silný. Od začátku sezóny se zatím podařilo pouze pěti horolezcům vystoupit na nejvyšší vrchol Pik Lenina.

Druhý den jsme na nic nečekali, cítili jsme se dobře (průjem jsem začal brát jako místní normu) a rozhodli se přesunout do C1 (4200m). Nesli jsme si všechno co jsme měli, výšku 4200m jsme považovali za stále dobrou pro pobyt i bez návratu do BC. Vyšli jsme pozdě v poledne a v posledním sedle ve výšce 4100m jsme museli nouzově bivakovat, bylo to dobře pro aklimatizaci, v noci nasněžilo 10cm nového sněhu. Ve středu jsme to dotáhli do C1.

Ve čtvrtek 24.7. jsme podnikli aklimatizační výšlap na Leninův ledovec až do výšky 5000m. Byla to nádhera, každým dnem bylo nebe čistší, vítr ustával, stejně tak i sněžení, naše modlitby byly vyslyšeny. Obdivovali jsme okolní kopce, vrcholy šestitisícovek. Byla to paráda, království ledu a sněhu, trhliny veliké jak domy a hluboké, že nebylo vidět na dno. Chodili jsme navázaní, v mačkách s cepínem, sedávali na baťoh a kecali o lidech co ťapali nahoru a dolů. "Podívej Ljoša, ten vrchol v pravo, to je nádhera, dlouhý hřeben, pak se to prudce zvedá ve skále a závěr super bílá čepice, ten vrchol vylezeme po Leninovi, co říkáš?" A od té chvíle jsem tu myšlenku nepustil z hlavy, tam nikdo neleze, a pro nás je to i neznámý vrchol, ale ne nadlouho. Hned ten den po sestupu jsem šel do ruského tábora sehnat podrobnou mapu. V pátek jsme odpočívali, neznámá hora se ukázala jako pětitisícové sousto, které nemá daleko do šestitisíc. Ale nejprve byl v plánu přesun do C2, tam jsme vylezli v sobotu a výška 5300m už dělala svoje. Nebyli jsme máčky, věděli jsme, že polehávání nám na bolestech neubere, tak jsme makali kde se dalo, stavěli stan, kopali do ledu i šterku, nosili kameny, stavěli sněhové stěny, lehátka, snažili se stále chodit pro vodu... všechno se nám vyplatilo. Po první noci jsme byli fit, příznaky horské výškové nemoci byly pryč.

A opět aklimatizace do výšky, opět to nekonečné krůček za krůčkem, to ladění dechu s krokem, pomaloučku a pořád to stejné, hodinku výšlap, napít vody a zase dál, slunko pálilo, hlava bolela a nebylo se kam schovat. Jak mě později kamarádi informovali, v poledne naměřili až 54°C a v noci -20°C! Už v 17h, jak se slunko schovalo, nastala zima, že jsme vytahovali na sebe všechno co jsme měli i péřovky, přes den jsem namáčel tričko a strkal sníh pod čepici. Výšlapy byly minimálně šest hodin denně, jedli jsme ráno a potom odpoledne, cestou nějaké tyčinky. Pro mě velká zkušenost. Dnes v neděli jsme chtěli na Pik Razdělnaja (6148m), těšil jsem se na svoji první šestitisícovku! Ale ve výšce kolem 5600m se u mě dostavili střevní problémy, průjem a nevolnost, úžeh nebo úpal, sám jsem nevěděl, několik metrů jsem bojoval sám se sebou, až jsem musel uznat svou slabost. Otočil jsem to, Alex byl fit a pokračoval, terén byl bezpečný, nebyl problém. Těžká chvíle, psychika dělala svoje, ale předsevzetí, že Razdělnaju zvládnu bylo silné, zde jsem se začal smiřovat, že na Lenina jsem slabý, organismus je vycucaný "věčnými sračkami", hnusný bakterie žrali jak se jim chtělo a všechno co jsem jim poslal zlikvidovali a tlačili ven. Večer jsem Alexovi gratuloval, on popsal situaci v C3, já zase plán na druhý den, odpočinek. Ale žádné válení, už druhý den jsem pokukával po skalní východní stěně nad táborem C2, vlastně jsem si ji ošahával, jak jsem se k ní chodil často vyprazdňovat, našel jsem tam nástup a takovou přirozenou přímou variantu. Takových třista metrů ve skále a potom dvěstě závěrečných metrů ve sněhu. To by mohlo být hodnotné, direttisima na Pik 30let YzCCP (5688m), druhý den jsme šli v 9h na to. Byla to nádhera, vzdušné, rozhled na severní stěnu Lenina, pod námi séraky, o diváky v C2 nebyla nouze. Většinou lezení za III.st. uiia, ale místa i za IV. a jeden kout za V., srovnal bych ho se svým Kozlem ve Chřibech, ale tady byl tak třikrát delší a k tomu v nestabilní skále, drolilo se to a padalo všechno na co jsme šáhli, hned jsem pochopil, proč je to tady tak pannenské. Oddychli jsme si, když jsme zabořili své cepíny do závěrečného sněhového firnu. Ve 13h jsme stáli na vrcholu, štastní, že jsme k věčnému ťapání přidali i něco parádního. Sestoupili jsme to tam, kde zítra budeme, nebo budu zkoušet Razdělnaju.

Pondělí, psychicky jsem se připravoval už od rána, udělám všechno, abych tu šestku vylezl, půjdu pomalu ale na jistotu, Razdělnaja se stala velkým cílem! V táboře jsem se dozvěděl od přátel z Rakouska o expedici Kari Koblera, velkého švýcarského himalájisty, před čtrnácti dny stál na Mt.Everest, teď tady někde šlape do C3, vyprávěl jsem to svému parťáku na laně, to bude velká šance. V 10h jsme vyšli, krůček za krůčkem, organismus neselhal, vydržel, vůle byla silnější a předcházela myšlenkám. Kolem 16h jsem stál na Pik Razdělnaja ve výšce 6148m! Cítili jsme se dobře, hlava bolela a každý pohyb byl namáhavý. Byl jsem štastný. Za hoďku jsme postavili stan v C3 a navařili čaj. S překvapením jsem zjistil, že Kari má stan vedle nás a slyšel jsem jeho vysílačku. To byla paráda, s takovou precizní organizací, nádhera. Oni měli i mezitábory, zásobeny druhou skupinou druhého vůdce, na vrchol šli ti, které vybral a o kterých věděl, že na to mají. Za dva dny vyšlo kolem 14 jeho klientů. Deseti se to nepodařilo. Přečkali jsme s Alexem docela poklidnou noc, on tedy nespal, ráno foukal silný vítr, já jsem zůstal, na vrchol jsem se necítil, on měl železnou vůli a organismus lepší, těch hnusných bakterií asi i míň, fyzicky byl zdatnější. V poledne jsem sestoupil do C2, nechal jsem mu stan, byli jsme domluvení, že ještě jednu noc eventuelně zůstane. V C2 jsem byl hodně nervózní, od dalšího rána jsem stál u cizího stanu, kde jsem nouzově přenocoval a vyhlížel svého hrdinu naší expedice. Slyšel jsem hlasy Koblera, šel jsem za ním a ptal jsem se na kámoše, popsal jsem ho a Kobler si vzpomněl, ok a zvedl palec, bělorus ve špatných mačkách a mokrých botách byl na vrcholu. Byl jsem štastný, jako kdybych to vylezl sám! Ale kurňa, kde je Alex. Znovu jsem se šel ptát, zda ho viděli i večer u stanu. Znovu ok, byl jsem opět klidný. V 10h jsem konečně uviděl Alexe, jsme se přátelsky objali. Oba jsme věděli, že cíl expedice byl dosažen, Alex mi dával šanci dalšího dne, ale na sedmitisícový vrchol jsem skutečně v tu chvíli neměl. Na nekonečné monotónní ťapání jsem neměl sílu, ztratil jsem motivaci, a vítězství Alexe se stalo i mojím. Těšil jsem se na svůj vrchol nad C1, okamžitě jsme všechno sbalili a sestoupili ve čtvrtek do C1.

V pátek jsme vyrazili na "moji lásku", už nebyla bezejmenná, ačkoliv od prvního okamžiku jsem ji pojmenoval Pik Veronika, podle své manželky, nyní jsme věděl, že to je Pik 6Olet Oktjaberskej revoluce (5800m). Nástup byl šílený, dvěstě metrů po prudkém šterku na hřeben, pak dlouhý hřeben (2h) ke sněhovému nástupu. Tam začalo lezení po předních hrotech maček, cepín pořádně do ledu, sklon kolem 60°, nalevo skalní kolmá jižní stěna, napravo lavinové severní svahy, jistlili jsme se na štandech po dvaceti metrech, na délku našeho lana. Výšky přibývalo a stejně tak i sněhu, až ho bylo po pás. Zrovna v místě, kde bylo nutné traverzovat doleva ke skále přes sněhový žlab nebylo už možné zarazit cepín do tvrdého ledu, příliš mnoho sněhu, příliš mnoho slunce a tepla, sníh byl mokrý a sedal víc a víc. Začal jsem se bát, že by se to utrhlo celé a žlabem by jsme se ztratili do Leninových séraků. Intuice zavelela k návratu, Alex souhlasil. Bylo to dvěstě metrů od vrcholu, ten už byl nadohled. Ještě jsem tam seděl a byl smutný, na ten vrchol jsem se moc těšil, byl nádherný, byla v něm hrdost a čest a nyní porážka, frustrace. Teprve myšlenka, že vítězstvím se stalo krásné lezení, krásná cesta se má mysl uklidnila. V pořádku jsme slanili stejnou cestou a v 15h už domlouvali koně k návratu do BC. Za dvě hoďky zaplatili za 20kg nákladu a každý se svými 15kg se vydali do údolí. V deset hodin večer jsme byli v BC.

Po dvou a půl týdnech strávených na sněhu a ledu opět v civilizaci, ve shonu všech kulturních ras, rychle jsme se naučili poznávat kdo je kyrgiz, uzbek, rus, tádžik, iráčan, stejně jako, kdo je muslim, ortodoxní atd. Zbývající týden jsme si vybrali pro odpočinek u druhého největšího jezera ve vnitrozemí na světě, Issyk-kul. Pro mnohé také nazývaný “mořem”, místem kam se ze střední Asie sjíždí mnoho lidí na dovolenou a jiné aktivity. Kamarád odlétá o čtyři dny dříve, tak se již loučíme a každý si vyhledá svoji destinaci k relaxaci. Já odjíždím místní dopravou do středu jezera na severním pobřeží, kde trávím příjemný týden se vzpomínkami na pamírské velikány. Teploty neklesají pod 40°C, pouze večer se ochladí a je cítit chladný mořský vzduch z jezera. Obloha opět plná hvězd, na horizontu hory přes čtyřitisíce metrů vysoké odrážející se na jezerní hladině.

Expedice skončila. Za neuvěřitelných 24hodin jsem opět v Praze a doma u své rodiny. Jsme šťastní, že modlitby byly vyslyšeny a v pořádku a ve zdraví jsme se vrátili. Děkuji všem, kteří na nás pamatovali. Horám zdar.

Pozn. Issyk-kul (kyrgyzsky Ысыккөл, rusky Иссык-куль, znamená teplé jezero) je bezodtoké jezero na severu Ťan-šanu ve stejnojmenné oblasti severovýchodní části Kyrgyzstánu. Je to jedno z největších horských jezer na světě. Nachází se v mezihorské Issykkulské kotlině mezi hřbety Kungej-Alatau na severu a Terskej-Alatau na jihu. Má rozlohu 6236 km² (podle jiných zdrojů 6 330 km²). Je dlouhé 178 km a maximálně široké 60 km. Průměrnou hloubku má 278 m a maximální dosahuje 668 m (nebo až 702 m podle jiných zdrojů). Objem vody je 1738 km³. Povodí jezera Issyk kul je asi 21 900 km². Leží v nadmořské výšce 1608 m.

Napsal: Karel Pazourek

Další fotografie v galerii