Höllental 8. – 11.5.2008
Púvodně jsem se chtěl ze svého prvního článku nějak vykroutit, ale jaksi to nešlo, takže jsem napsal alespoň toto:
Na
Höllental, který netřeba představovat, jsme vyrazili druhý z prodloužených
květnových víkendů, v sestavě kterou asi taky netřeba blíže představovat a to:
Já + Michal- Hudy, Jara B. + Wašek a duo Gejza, Červ. Vyrazili jsme už ve středu
7.5. podvečer, což mělo být pozitivní v tom, že na parkovišti ještě nebude plno.
Vyplatilo se, v pohodě jsme vybrali místa na stany a auta, a po štamprličce na
dobrou noc jsme asi o půlnoci zhasli čelovky. Teprve ve čtvrtek ráno jsme začali
přemýšlet tak nějak lezecky, posoudit počasí (vypadalo to na plech), uvařit,
nachystat se na cestu. Po krátké poradě co jako dnes polezeme, a po skutečnosti,
že na tento den má nastudovanou cestu pouze Jara s Waškem, jsme se nenápadně
přidali k nim, aby jim jako nebylo smutno, s tím, že teda večer už si najdem
v průvodci něco sami. Že teda dobře. Byla to cesta za 6 č.10 v sektoru 50 se
strašně dlouhým názvem a délkou 230m. Móc pěkná, móc. Sice jsem to trošku
přehnal s tzv. tatranským batohem, ve kterém jsme měli s Michalem „vše potřebné“
(o některých věcech jsem ani já netušil na co je tahnu, natož chudák Michal).
Bágl měl snad 15 kilo a to šestkové místo s ním ne a ne přelézt. Nakonec musel
Michal toto naše prase nejprve vytáhnout na štand jako na nějakém BigWallu,
abychom se trošku hnuli.
Z této
mojí metodicky nemetodické ptákoviny, měli nakonec největší radost Gejza
s Červem a patřičně mě to dávali po zbytek dne pěkně sežrat, neboť jsem je do té
doby kritizoval za všechno možné. Večer jsme uvařili, dali pivko, vzali do ruky
průvodce
a vybírali. Nakonec vybrali. Wašek + Jara už z domu nastudovanou č. 17
Richterweg 6 v sektoru 28 a délkou 300m. Já s Michalem krasavici s jednou velkou
hvězdou č.16 v sektoru 60, tedy za 6 a 180m dlouhou. A duo G+Č šli pěknou 6+
s příznačným názvem King Kong v sek. 50. V podvečer opět skoroplechového dne
jsme se zase všichni sešli a první zvuky, které jsme začali vydávat, byli zvuky
otevírání plechovek s pivem. Tož „na zdraví“ chlapci. Čekala nás sobota,
poslední lezecký den, neb v neděli jsme plánovali pouze restday a odjezd. Takže
teda jako sobota měla být ve znamení velkých prásků. Jara s Waškem šli nakonec
cestu co mi s Michalem v pátek, neboť jsme ji právem vychválili až do nebe. Já
s Michalem jsme šli cestu v tom samém sektoru kousek od kluků, skorokrasavici za
6 s jedním 7- místem a délkou 220m. No, a za samostatnou zmínku stojí cesta
našeho nezlomného dua G+Č. Už výběr jejich cesty byl jako z filmu „Tři vejce do
skla“ s Vlastou Burianem (určitě všichni znají scénu s jídelním lístkem). No,
zkrátka otevřeli tak nějak průvodce, kde se to samo otevřelo, ukázali na něco
prstem a se slovy „to pudem“ začali studovat, co že je to vlastně za cestu.
Marně jsme jim jejich Durstctrecke za 7- v délce 650m rozmlouvali, marně jsme
jim znovu a znovu ukazovali v průvodci, že horní část stěny je zajištěná mizerně
nebo vůbec. Měli přece 3 frendy a 6 presek, tak jakýpak problém. Nu což. Ráno
jsme se s nima ani moc neloučili, bo stávali dřív a o to později vyráželi, ale
hlavně jsme se ještě večer zajímali, kde mají klíče od auta a kolik máme dát
rodičům za těch jejich pár kousků matroše. No nakonec to ti dva opravdu dali a
to za 8 hodin lezení a 4 hodiny slaňování, neboť jim ve dvou třetinách spadl
bágl a tak to bez něj dolezli a při zpátečním slaňování ho zase našli. Vrátili
se v neděli 0.30 a my jsme byli rádi, že je vidíme živé a spokojené . Když jsem
tuto příhodu s G+Č pak líčil Pavlovi na tréninku, pokýval uznale hlavou se
slovy, že když ti dva přežijí první dva roky, tak už to pak pude. No, a protože
jsme na kluky tu sobotu čekali až do půl jedné a pak při pivku ten jejich „laláč“
ještě asi hodinu rozebírali, v neděli jsme se po vydatném spánku už jenom
sbalili a vyrazili k domovu. Tož tak nejak bylo v tem Hélentále.
Čau Robert.