Itálie - Dolomity, srpen 08

Letos jsem se v létě nedostal ani do Tater. Nějak bylo málo času, pak chyběl spolulezec. Do hor se u nás moc lidem nechce. Pak jednou v konstruktivní debatě v hospodě (kde jinde se vedou konstruktivní debaty, že?) někdo řekl, že by jel na Blank. Ale nemohl tehdy, další nemohl pak, třetí mohl až potom, a Blank je daleko, co tak Dolomity.

Takže Dolomity. Časově to moc  nevycházelo. Nakonec, z různých důvodů, to bylo jen na pět dní i s cestou. Už po cestě se spřádali různé plány, stylu patnáct dýlek - to nic není, je to jen za IV atd. To už jsem slyšel tolikrát. Radši jsem byl potichu. Něco jde vysvětlit, na něco musí člověk přijít sám.

Když jsme přijížděli do Cortiny, chvilemi pršelo, kolem tří tisíc ležel sníh. Tím padl plán vyjet pod Čimi a další den něco v této oblasti vylézt. Potom, co se to takto vystříbřilo, skončili jsme v Cortině v kempu (Camp Dolomiti, nejníž pod Cortinou za 4 noci 35E).  Při večerní rozpravě, při otevřeném rumu, padl výběr cesty na cestu Alvera, Pompanin, Iling, Apolonio kl. IV+ na   Averau (2 648m.n.m). Sympatický byl hlavně krátký nástup. Dle průvodce cca 20 minut. Musel jsem zkazit obecnou radost a upozornit, že je to omyl. Je to 20minut od chaty a nástup bude minimálně hodinu.  Měli jsme i průvodčíka. Vašek stáhl z internetu jakési čudo, údajně od Freytag a Berndt (Skalní ráj Dolomity?). Nákresy mizerné – něco jako trojúhelník a cesta  jako výška trojúhelníku, ze tří cest, které jsme lezli, ani na jedné náčrt moc neodpovídal. Popisy cest stylu – „ nástup najdete lehce, jsou tam skoby, pak je tam nějaký traverz, zabloudit nemůžete“. Průvodce od M. Pozza, před deseti lety jeden z nejlepších na tuto oblast, ležel přitom v autě a chlapcům se nějak nelíbil. Asi tam bylo hodně údajů a nechtělo se jim je vstřebávat.

Druhý den ráno jsme vyjeli na Passo Ghiau a odtud jsme byli za hodinku pod nástupem. Wáclav si stěžuje nějak na plíce. Je trochu nachlazený. Ty jeho žvára k tomu přispívají. Ale léčil to panadolem. Nástup jsme našli bez problémů. Cestu jsem lezl již podruhé a  ještě jsem si to pamatoval.  Lezl jsem ve dvojce s Robertem,  chtěl jít pořád na prvním. Já  jsem neměl poslední dobou čas lézt a  k tomu trochu problémy s nohou, tak mě to celkem  nevadilo. David  s Wáclavem jdou za námi. Podle popisu má být v cestě jeden traverz, pokud jsem si pamatoval bylo jich tam víc. Asi na čtvrtém štandu, mě Robert ukazuje, že rovně je to v pohodě a souhlasí to i s popisem. Nějak se mě to nezdá, spíš se mě to zdá logické po lavici doprava. Ale nakonec se nechám přesvědčit. Po chvíli Robert volá, že má jištění. Smyčku (později se ukáže, že slaňovací).  A že dál to jde. Po další chvíli ovšem sděluje, že je to dost rozbité. Asi  jsme se práskli . No jasně, ta lavice doprava.  Chvilku přemýšlíme o tom, jak se tuto délku vrátit, ale potom si Robert všímá, že nalevo je štand ze dvou skob. Traverz k nim je nepříjemný a místy rozbitý. Na prvním konci to jistě chtělo odvahu a invenci. Žádné korzo pro skalkaře po nýtech. Když dolézám k Robertovi, je mě už jasné, že jdeme nějakou variantu. David s Waškem jsou hned za námi. V dalších dvou délkách jsou jen dvě postupové skoby, ale štandy jo. V poslední délce  kolmou stěnou nás povzbuzuje kousek nad štandem pohled na postupovou skobu. Jedinou v délce. Za chvíli ji  Robert vytáhne rukou. Není nad kvalitní jištění. Před třetí hodinou, po osmi délkách, jsme nahoře. Sestup ferratou je již brnkačka. Na chatě pod Averau se dovídáme, že to byla nějaká novější pětková varianta, ale moc se, podle mě, asi nelozí. Trochu předběhnu a napíší rovnou, že to byl, dle mě, asi nejpěknější cesta z tohoto zájezdu. V 19.00 jsme v kempu. Příště si musím vzít s sebou župan, to je asi zdejší večerní móda.

Další den jdeme takovou odlehčovačku. Colbertando kante za IV, na Sasso de Stria (Hexenstein 2447m). Cesta je často lezená, odjištěná nýty. Nástup ze sedla Passo Falzarego je poměrně krátký. Lezu ji již poněkolikáté. Robert si vymiňuje, že poleze až horní čtyřkovou spáru.  Lezení v pohodě. Za dvě hodiny a něco jsme u vrcholového kříže. David s Waškem zůstávají trochu pozadu. Jo, ty žvára. Masiv Sasso de Stria a celé okolí je rozryto zákopy z první světové války. Tady nahoře byla naše, tedy rakousko- uherská linie. I sestup z vrcholu vede zákopy. Kousek od nás je známý kopec Col de Lana, kde byl vrchol podminován a vyhozen do vzduchu i s rakouskou posádkou. Na druhé straně, pod Tofanou je Casteletto, které potkal podobný osud.

Kolda nám vždy večer posílá SMS s přepovědí počasí, tentokrát nám přichází SMS, že počasí se má měnit. Takže třetí den jdeme na Kleine Torre de Falzarego Comiciho cestu za IV.  Být v Dolomitech a nejít něco od legendárního místňáka Comiciho, to nejde. Počasí je mlhavé a hrozí to od rána deštěm. Ale nástup je krátký, cesta je často lezená se štandy, takže vrátit by se šlo. Nástup má několik variant, jdeme prostřední trhlinou. Ani tady popis cesty z internetu není moc přesný. Délku pod vrcholem začíná pršet. Naštěstí jen krátce. Dolézáme, počkáme na Waška s Davidem (ti hulí i za deště), slaníme, sestoupíme, najdeme Robertovi spadlé hexy a začne pršet.

Další den jsme se jen sbalili, před cestou domů, nakoupili nějaké sýry, víno, dárky. Robert koupil, ženě zástěru s býkem. Zelenou. Já jen doufám, že se jí líbila. Ještě jsme se stavili na válečném hřbitově u Toblachu a jeli domů.

No a já bych chtěl, všem účastníkům poděkovat za několik příjemně strávených dnů v Dolomitech. Bylo to dobré, jen ty žvára…..

Účastníci: Robert Súkup, David Konečný- Gejza, Peťa Mlýnek Wašek no a já.

 Hore zdar                                                                                                                  Palo Čupr