PROCHÁZKA K ANEŽCE 

                Už jsem dlouho přemýšlel, čím bych mohl obohatit některé členy hodonínského oddílu, kteří momentálně moc neholdují horolezení, ale o to víc holdují mýtům, starým legendám, toulkám přírodou, poslouchání bublajících vodopádů, pozorování kamzíků a objímání starých urostlých smrků. Jeden malý tip bych měl. Celé to začalo jedno krásné léto. Navštívil jsem svého starého dobrého kamaráda a ukázal mi pohlednici ze skalním hřibem. Fakt nádherné. Hned jsem se ptal: “Co je to, kde je to, dá se na to vylézt?“ Pomalu už chorá otázka, kdy člověk chce hned na všechno lézt. Ale odpověď jsem dostal dost tajemnou. „Je to Zkamenělá Anežka, vysoko v horách, hluboko v lesích, vylézt na ní může být osudové!“ Takové odpovědi mám rád nejvíce. Skoro celý rok jsem na Anežku myslel, i na starogermánskou legendu o jejím osudu.

                 Legenda vypráví: „Anežka byla krásné děvče, nádherné, v celých Berchtesgádenských horách nebylo krásnější. Ale kvůli své kráse byla také hodně pyšná, byla královnou všech plesů a místních radovánek. Pohrdala svými sestrami i přítelkyněmi. Až se jednou do jejího srdce dostal mládenec, hluboce se zamilovala, a i své pannenství mu dala. Ale brzy co otěhotněla, mládenec ji opustil a ona zůstala s hanbou sama. Ve svém smutku k ní přišel zlý satan a začal ji našeptávat: „Chceš být opět krásná a všemi obdivována, pak stačí svůj plod víc přitisknout a vrátí se staré krásné časy“. U Anežky touha po kráse zvítězila nad mateřským citem a láskou. Své vlastní dítě zabila. Trest byl ale krutý. Anežka byla proměněna ve skalní masív, ukrytý hluboko v lesích.

Image00009.jpg 800x600x16.7 Mio [271 KB]	Image00012.jpg 800x600x16.7 Mio [237 KB]	Image00022.jpg 800x600x16.7 Mio [167 KB]	Image00038.jpg 800x600x16.7 Mio [169 KB]
Image00045.jpg 800x600x16.7 Mio [151 KB]	Image00047.jpg 450x600x16.7 Mio [129 KB]

Konečně tedy přišel čas, kdy jsem spolu s Wolfem vyrazil tuto začarovanou Anežku hledat. Cesta to byla dobrodružná, přesně jak je v legendě. Hluboký les, mnoho skalnatých údolí, prudké stoupání do hor. Cestou přišlo i na mé radovánky. Na skalnatých vodopádech jsem si zalezl, až jsem si uhnal lehký zápal plic, zkusil jsem první tři metry a dolů to už nešlo, tedy jsem sóloval nahoru. Voda stříkala jak ve sprše, ale skákat do bublajících jezírek se mi nechtělo ani náhodou. Březnové počasí bylo pěkné, ale na vodní radovánky skutečně předčasné. Nicméně po čtyřech hodinách jsem pokorný a promáčený dostal svou odměnu, stál jsem pod obrovským (25m) vysokým skalním masívem. Tak toto je ta chuděra Anežka. Moje sestra se doma sice vyjádřila, že vypadá jak nepovedený velikonoční beránek, ale pro mě se stala nádhernou a vyzývající k mému prvnímu free sólo. Zatímco jsem si chystal lano, kamarád ladil signál pro včasný echo Záchranné letecké služby. Ale ujištění, že to sám před mnoha léty s jedním nadšencem už vylezl, mi dodávalo odvahy. Na lezení se ale on necítil ve své formě. Tedy vzhůru, blíž k oblakům. První metry nebyly těžké, až do výšky patnácti metrů za III.stupeň obtížnosti, to nejtěžší a nejkrásnější bylo od Anežčiných ramen až na její hlavu a do kadeřavých vlasů, převis za V.stupeň. Chvíli jsem balancoval na rukách a elegantním švihem pomocí levé nohy jsem za malý okamžik překonal i tuto poslední překážku. Rozhled byl nádherný, Watzmann, Hoher Göll, Hoher Brett, celé Lattengebirge na dlani. Ještě malou piruetu v podobě holubice a potom na Dülfera dolů. Slaňování tedy až asi na třetí pokus, až když jsem se ujistil, že opravdu takto se dá slanit i dost nepříjemný převis.

                Po tak krásně strávené polední přestávce nám zbyl i čas na pozorování kamzíků, syslů, a všech probouzejících se barevných „kopretin“. Jen k objímání smrků nedošlo, zato ale k upřímnému kamarádskému „Hoře zdar“.

Napsal: Karel Pazourek