Malý Kežmarský štít (2524 m)
- Weberovka (VI)
Cestu na tuto severní stěnu (po rebrík)
jsme vylezli v pondělí 17. 9. 2012, tedy Roman a Já, za dobrých povětrnostních
podmínek, neb toho dne pálilo sluníčko. Na
tuto cestu jsem se v podstatě nikdy
nechystal a jen tiše záviděl všem, co ji kdy vylezli. Moje úcta a obavy z
tohoto výstupu pramenily z vyprávění “lezců”. Proto vždy, když jsem lezl v
dolině Zelených ples, tato uznávaná severní stěna Malého Kežmaráku přitahovala
moje pohledy. V dobách mé lepší výkonnost jsem si nevěřil a přiznám se, vždy
zvítězila obava a respekt. Musím ale přiznat, že bych se do této stěny a cesty
nevydal asi nikdy, nebýt našich kamarádů. Když jsem zaslechl jejich plány,
nevydržel sem a navrhl Romanovi tento výstup. Bez mrknutí oka souhlasil a já si
v tu chvíli připadal odvážný jako Čuk a Gek.
Po nedělních problémech při raňajkách na Brnčalce jsme si pondělní brzkou stravu zabezpečili ostrými lokty u výdeje a tak jsme s ohledem na dvě dvojky do stěny nastupovali relativně brzy. Při nástupu pod stěnu vidíme, že středem stěny už operuje slovenská dvojka a valí na nás šutry. Proto neotálíme s nasazením kokosu na hlavu a bratr nastupuje. Když začínáme lézt, mám hrozně divný pocit, jako bych něco podcenil. Po první délce je mi jasné, že se ani s batohem na zádech nezahřeju a budu celý den klepat kosu. Cesta byla již dříve přejištěna, jistící stanoviště byly osazeny borháky (v případě špatného počasí – možný ústup) a orientace ve stěně je dobrá i díky starým skobám. Lezu druhou délku, překvapuje mě kolik je všude “lokrů” a mám taky problém najít “štand”. Borháky jsou úplně mimo línii cesty a nakonec je najdu, vpravo na malé terásce. Než k nám dolezou Robert s Mikčou, bratr valí další délku. Když odlézám shazuji pár malých šutříků, ale než přelezu přes malý převis, shodím na kamarády slušný ranec. I když tento příděl čekali, měli celkem štěstí, že je roj meteoritů nezasáhl a rozhodují se dále nepokračovat. V tu chvíli mi není do zpěvu. Čistě teoreticky víme jak dál, Roman má třetí délku za 5 už za sebou a tak dál pokračujeme v našem počínání sami.
Celkem rychle přelézáme další dvě délky za 5 a jsme pod nejtěžším místem. Tady si nejsme jisti směrem, nakonec lezeme pravou stranou převisu, pak nad převisem traverz doleva, což má za následek hrozné tahání lana. Brácha to vyřešil po svém a štanduje před koncem výlezu do vhloubení na starých skobách a frendech. Když k němu dolézám, nemám z tohoto štandu radost, protože jsem si zvykl na “betelné borháky” ale vím, že Roman nepadá a tak věřím, že zbytek délky doleze v pohodě. V “obývačke”, jak vhloubení, kam vede šestá délka za 6, nazval Robert, je už pohoda. Dáváme malé obžerstvení a pokračujeme rychle dál. Sedmá délka, tedy výlez z “obýváku”, je teď lezecky náročnější díky velkému výlomu (viz foto č.3). Myslím, že výlez by se dnes dal ohodnotit o stupeň výš než jak je uvedeno v nákresu (tedy místo za 6). Po dalších dvou délkách teprve chápu, proč se říká, že se v případě špatného počasí v této cestě dá přijít o život. Hrozí zde padající kameny nebo podchlazení z promočení vodou. Závěrečné tři nebo čtyři délky vedou totiž obrovským kotlem, který není od chaty vidět a v případě deště funguje jako sběrač a trychtýř vody. Před závěrečným slaněním k Německému rebríku zdvíháme zraky ke Kežmaráku a musím říct, že na vrchol je to ještě pěkná dálka. Sestup je exponovaný. Schází se po široké suťové rampě. Rampa se místy podobá kamzičí stezičce. Na chatě zasloužený panáček, pivečko, masáže a tak, však to znáte…………..| * | ^ | |< | << | Weberovka | >> | >| |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Zpět na hlavní stranu |