Vysoké Tatry – Žltá stena – Korosadowiczova cesta
Cesta Korosadowicz- Staszel na
Žltů stenu. Stará klasika z roku 1933. Pětková
cesta s pověstí nejlehčí pětky v Tatrách,
ale cest s touto pověstí je víc. Palo Pochylý ji
údajně vylezl za půl hodiny, sólo, byla to sázka.
No, někdo umí, jiný čumí. V
osmdesátých letech nosiči z Teryny Láďa
Urbanec a Roman Miler (nebo někdo jiný??) v cestě
namalovali červenou turistickou značku a do traverzu natáhli
řetízek ze splachovače záchodu. Byla to
recesistická reakce na četnost výstupů v této
cestě. No, byl to dost kontroverzní čin a někteří
horští vůdci to nemohli dlouho rozdýchat. V
těch dobách se v Tatrách dáli věci.
S Vladem Šoltísem se znám snad třicet let, z doby kdy jsem bydlel v Tatrách. Občas si i dnes jdeme spolu něco vylézt. Každý jsme tuto cestu již několikrát lezli, ale o výkony nám již dávno nejde, spíš o dobře prožitý den v horách s kamarádem. Abych si ji znovu vylezl mě vlastně vnukla Jolča s Ivou, které si ji chtěli začátkem léta vylézt, ale pro počasí jim to nevyšlo. O týden později mě vyšel čas a Vlado měl taky čas. V nížinách vládlo vedro, třicítky, takže kam jinam než do hor a do východní stěny, tam bude příjemně. Kdosi jel na Pajštůn, či na Hohe Wand, upřímně jsem je litoval.
Takže, jak jsem psal, po krátkém dvouhodinovém nástupu, kolem půl jedenácté, pěkně ve stínu, nastupuju s „žokem“ na zádech do první délky. Počasí je jako vždy na začátku léta v Tatrách, ráno hezky, odpoledne předpoklad deště. Je potřeba spěchat, déšť ve stěně není to, na co bych se rovnou těšil. Hrdinské doby mám již za sebou.
První délku poněkud natahuju, dolézám na balkónek a ejhle vedle skoby nýt. Pod koutem s dvojitou spárou je ještě jeden nýt. Jsou od sebe asi tak na šedesátku lano.
Kout leze Vlado, nechce se mu štandovat nahoře v koutě a nalízá do traverzu. Láká ho smyčka, kterou tam vidí a předpokládá, že je tam štand. Nebyl. Stejně jako nýty, které si osadili horští vůdci, tak i v traverzu, který je za pět, pověsili do skob smyčky. Mají to pak s klientama jednodušší. Vlado nakonec štanduje u smyček a blbě se mu tam stojí. Já dolízám do koutu na kraji plotny, tam dělám štand. Stará skoba na štandu mě je nějak povědomá, ale to je možná náhoda. Nějaké takové vyráběl kdysi sna
d Laďa Těthal. Vlado dolízá traverz. Pak 
nám už zbývá jen jedna lehká délka a jsme na hřebeni.
V paměti máme zafixovaný poměrně jednoduchý sestup. Když jsem to šel naposledy byl jsem mladší snad o dvacet let. Ten sestup je naráz nějaký těžký. Nad námi se někdo potlouká v sestupu Prostredného hrotu, nějak bloudí , a chce po nás poslat lano na slanění. Tak mu trochu radíme kudy dole a z něho vyklube se bývalý člen hodonínského oddílu Karel Pazourek se synkem Kájou. Nakonec pěkně slezeme dvojkou do dolinky, Karel slaní a začíná pršet. Tak to chodí. Stihli jsme to akorát. Pavel Č.
S Vladem Šoltísem se znám snad třicet let, z doby kdy jsem bydlel v Tatrách. Občas si i dnes jdeme spolu něco vylézt. Každý jsme tuto cestu již několikrát lezli, ale o výkony nám již dávno nejde, spíš o dobře prožitý den v horách s kamarádem. Abych si ji znovu vylezl mě vlastně vnukla Jolča s Ivou, které si ji chtěli začátkem léta vylézt, ale pro počasí jim to nevyšlo. O týden později mě vyšel čas a Vlado měl taky čas. V nížinách vládlo vedro, třicítky, takže kam jinam než do hor a do východní stěny, tam bude příjemně. Kdosi jel na Pajštůn, či na Hohe Wand, upřímně jsem je litoval.
Takže, jak jsem psal, po krátkém dvouhodinovém nástupu, kolem půl jedenácté, pěkně ve stínu, nastupuju s „žokem“ na zádech do první délky. Počasí je jako vždy na začátku léta v Tatrách, ráno hezky, odpoledne předpoklad deště. Je potřeba spěchat, déšť ve stěně není to, na co bych se rovnou těšil. Hrdinské doby mám již za sebou.
První délku poněkud natahuju, dolézám na balkónek a ejhle vedle skoby nýt. Pod koutem s dvojitou spárou je ještě jeden nýt. Jsou od sebe asi tak na šedesátku lano.
Kout leze Vlado, nechce se mu štandovat nahoře v koutě a nalízá do traverzu. Láká ho smyčka, kterou tam vidí a předpokládá, že je tam štand. Nebyl. Stejně jako nýty, které si osadili horští vůdci, tak i v traverzu, který je za pět, pověsili do skob smyčky. Mají to pak s klientama jednodušší. Vlado nakonec štanduje u smyček a blbě se mu tam stojí. Já dolízám do koutu na kraji plotny, tam dělám štand. Stará skoba na štandu mě je nějak povědomá, ale to je možná náhoda. Nějaké takové vyráběl kdysi sna
d Laďa Těthal. Vlado dolízá traverz. Pak nám už zbývá jen jedna lehká délka a jsme na hřebeni.V paměti máme zafixovaný poměrně jednoduchý sestup. Když jsem to šel naposledy byl jsem mladší snad o dvacet let. Ten sestup je naráz nějaký těžký. Nad námi se někdo potlouká v sestupu Prostredného hrotu, nějak bloudí , a chce po nás poslat lano na slanění. Tak mu trochu radíme kudy dole a z něho vyklube se bývalý člen hodonínského oddílu Karel Pazourek se synkem Kájou. Nakonec pěkně slezeme dvojkou do dolinky, Karel slaní a začíná pršet. Tak to chodí. Stihli jsme to akorát. Pavel Č.
