Tatranský křest jednoho nováčka

                V úterý 12.2. jsem se ve večerních hodinách spontánně rozhodl a po ujištění, že ve Vysokých Tatrách je jasné, ale mrazivé počasí, vyrazil nočním rychlíkem směrem do Popradu.

                V osm hodin ráno jsem již stoupal z Tatranské Polianky ke Gerlachovskému kotli, kde jsem chtěl po Dromedárově hřebeni vylézt na nejvyšší štít Tater. Pro příliš velké množství sněhu a nevyzpytatelné propadání se v klečích jsem svůj úmysl změnil a rozhodl se raději pro žlaby ve Velické dolině. Pod Velickým žlabem a výše i pod Krčmárovým žlabem v Horní Květnici (1940m) jsem ale kvůli silnému mrazivému větru (35km/h) od svého smělého plánu zcela upustil. Nebylo ani možné přejít přes Polský hřeben do Velké Studené doliny. Tedy mě nic nezbývalo, než se ukrýt k odpolednímu odpočinku v lesích nad Smokovcem. Během vaření čaje a čínské krabí polévky mě zalil nečekaně pot po celém těle a uvědomil jsem si to ticho kolem sebe. Každým praskotem jsem si vzpomněl na hnědé huňaté přátele ochránců přírody a uvědomil si, že čínská polévka by nemusela být pochoutkou pouze pro mě. Během deseti minut jsem už pelášil dolů do rekreačního střediska. Tam jsem dorazil v 16hodin a připravoval se na další hodinový výšlap na Hriebenok (1285m). Cestou jsem se už těšil na hotelový bivak v doporučeném odkrytém altánku. Hotýlek to byl luxusní a v –12°C jsem strávil bezesnou noc posilňován novými plány do druhého dne.

                14.2. ve čtvrtek za svítání jsem ze sebe oprášil čerstvý sněhový poprašek a s novým optimismem jsem vyrazil vzhůru ke Zbojnické chatě. Cestou ve Velké Studené dolině jsem ještě symbolicky zasekl svůj cepín do Veverkového ledopádu s přesvědčením, že pro sólo bude asi bezpečnější zdolat nějaký ten tatranský vrcholek. Ve 13hod. jsem tak už také činil a brzy po svém ubytování vyrazil přes Svišťový chrbát na Svišťový štít (2382m). Po svém zvyku z Alpských dobývání vrcholků jsem se každých 20minut otáčel směrem do údolí a čekal jak se budou mraky v údolí chovat. No, neměly chuť stoupat vzhůru a tak jsem jim byl vděčný, že nechají stoupat mě. Cesta to byla „nádherná“, na některých místech jsem se propadal po pás do sněhu a tak jsem se snažil více držet skal a zledovatělých firnových políček. Terén začal každým metrem nabírat na výšce a také na spádu. V závěrečných pasážích jsem zvolil zledovatělé žlaby, kde jsem tedy už svůj cepín zabodával více na jistotu a dosti hluboko a své mačky nešetřil. Ve chvílích, kdy mráz si pohrával s mými prsty v lehkých rukavicích a já jsem je chtěl vyměnit za silné teplé palčáky, mi vlastní nepozorností jednu z nich vzal severní vítr a já s modlitbou „prosím, prosím zastav se“ ji nenávratně ztratil přes skalnaté převisy do Rovienkové kotliny. Ale ani takové „maličkosti“ mě neodradili a přesně v 15hodin jsem stanul na svém prvním tatranském štítě. Výhledy byly impozantní, vrcholky okolních i dalekých štítů majestátně vyčnívaly z údolních mrakových peřin a obloha se střídala z barevných modrých odstínů až do fialova. V okamžiku, kdy již pozvolna do mě začal narážet severní vítr jsem usoudil, že bude nejvyšší čas k rychlému ústupu do bezpečí hřebene. Cestou dolů jsem následoval své polozaváté stopy. V 17hodin jsem již s uspokojením škrtal své jméno v Knize cest a velmi brzo ulehl k nočnímu odpočinku.

                Ráno 15.2. jsem se probudil do nového světa. Venku byla mléčná mlha, teploměr ukazoval –22°C a vítr fučel o síle 65km/h. Po dvou hodinách deprimujícího čekání na chatě jsem se rozhodl o rychlý sestup do údolí pod Velkou Studenou dolinu. Nabalil jsem na sebe všechno co jsem měl u sebe a s velkým odhodláním vyrazil do té mlátící nicoty. Cesta to byla docela strastiplná, ale to by nebyly Tatry, aby svého nováčka řádně neprozkoušely. Ve 14.58h po zaslouženém obědě, ovčím smaženém sýru, jsem odjížděl s tatranskými velikány v zádech. Musím přiznat, že zimní Vysoké Tatry ne mě velmi mile zapůsobili a určitě se sem zase brzy vrátím, snad se podaří i ten Gerlachovský štít. A co hlavně? Stále mi chybí pořádně zatlučená skoba a vícedélkové slanění.

PS: Je mi líto, že počasí mi už nedovolilo se setkat se svými kamarády u hodnotného lezení a zatloukání těch skob. Hoši, určitě příště. Hoj.

Karel Pazourek

"rychlý sestup do údolí pod Velkou Studenou dolinu. Nabalil jsem na sebe všechno co jsem měl u sebe ..."

další fotky i z té fujavice na: http://fotoalba.centrum.cz/photos.php?aid=1300023&row=w%3Dal%26uid%3D10195460%26sort%3D0%26onpage%3D0%26page%3D1