Zimní přelez hřebene Suchých skal 

                Původně jsem očekával zasněžené vrcholky skalnatých jehel a věží, ale počasí bylo tak pěkné, že místo zimního lezení jsme si užili sluníčka a vyhřátých skal vyčnívajících v řadách nad borovými a smrkovými lesy.

                Už si nevzpomínám, kde jsem se o této možnosti dočetl, ale velice mě to zaujalo, přelez hřebene Suchých skal je počin na celý den, i s tím, že chvíle trávíte k polednímu odpočinku a jiným rozmarům.

                Spolu s kamarádem Petrem jsme začali lézt kolem 9hod. za chladného rána, skála byla na severních stranách ještě dost orosená a tak chvílemi prsty dobře promrzaly, ale jakmile jsme se dostali na první vrcholky jehel a sluníčko se opřelo do nás i do skály bylo naráz fajn, na těle i na duši. První rozhledy byly úžasné, Malá Skála, Kozákov, Hruboskalsko a v dáli zasněžené Krkonoše, všechno se probouzelo z mlhy a stejně tak i kukání kukaček a hluboké zvuky káňat, která obstarávala první úlovky pro svá mláďata. Byla to lahodná symfonie mé domoviny a kouzelné přírody.

                Pro oba z nás to byl krok do neznáma, žádného průvodce jsme neměli, prostě jsme si řekli „zkusíme a uvidíme, až bude pozdě, slaníme dolů a půjdeme“. Po prvních přelezených několika věžích jsme měli vždy dojem, že je před námi ta nejvyšší a hlavní věž, no vždycky jsme se zmýlili. Bylo to až neuvěřitelné, jak jsou ty skály postavené v řadě za sebou, jako skutečné varhanní píšťaly. Nastoupili jsme ze severu a teprve ve 14hod. jsme se octli na nejvyšším vrcholku Suchých skal. Mysleli jsme, že za hodinu to dáme do konce, ale zbývali nám ještě dvě jehly a měsíc spolu se sluncem už byl nad námi. Pohrávali jsme si s myšlenkou, že to zabalíme, že dvě věže už necháme, ale byla to naše ješitnost, která nám dala sílu tento fantastický hřeben přelézt až do konce, i s posledními dvěma bouldry bez lana, už za svitu čelovek. Na nejjižnější skalní blok jsme slanili kolem 17hodiny. Šťastní, že jsme spolu zase něco málo dokázali a měli jsme radost, že jsme to nevzdali, že jsme si krásně zalezli.

                Závěrem bych chtěl upozornit, že věže od jihu (jihozápad) jsou daleko vyšší a náročnější, než ze severu. Nejtěžší úseky bych tipl na V., většina ale za III.-IV., tedy na hřebeni, ze západní a prosluněné strany je lezení obtížnosti větší, od VI. nahoru! My jsme toto neřešili, prostě jsme lezli jak se kdo cítil, na jistotu a s chutí. Na hřebeni jsme byli sami, ale jinak v létě je to velmi oblíbená lezecká oblast, velmi dobře dostupná. Na věžích jsou slaňovací kruhy a vrcholové skříňky s knihami výstupů.

                Suché skály patří k jedněm z těch pískovcových skal na kterých je povoleno lézt celoročně, aspoň podle mých posledních informací. A nebylo by to parádní lezení bez pořádné oslavy, cestou domů jsme navštívili jednu z mnoha útulných pojizerských hospůdek, tato byla „U Námořníka“ v Semilech. 

                20.2. 2008, Karel Pazourek

                 Post Scriptum: Na hřebenu mezi Malou Skálou a Železným Brodem nad levým břehem řeky Jizery se monumentálně tyčí do výše ostře rozeklaný pískovcový hřbet skal nazývaný dle svého typického vzhledu Suché skály, popř. místně Kantorovy varhany či Maloskalské dolomity. Suché skály tvoří významnou krajinnou dominantu maloskalska, která nápadně vysoko vyniká nad okolní lesní porosty. Pískovec je stáří Cenomanského (nejstarší období svrchního křídového útvaru stáří asi 100 mil. let) - původu sladkovodního. Pískovec se usazoval v jezerech, která byla postupně zalita křídovým mořem. Podle staré praskliny v kůře zemské (tzv. Lužického zlomu) byly tyto nezvrásněné lavice pískovců vysunuty nad mladší křídové vrstvy a postaveny do svislé polohy. Zvětráváním se pak vytvořilo tvarově pestré skalní město. Zajímavá je i reliéfová výzdoba na povrchu jinak odolného, silně prokřemenělého pískovce. Suché skály byly vyhlášeny za národní přírodní památku. V dnešní době jsou skály silně poškozeny návštěvností.

(www.interregion.cz/turistika/priroda/skaly/suche_skaly/suche_skaly.htm)

Dalsi fotky na: http://fotoalba.centrum.cz/