HOHEWAND
Vypravili jsme se na výlet na
skály
HOHEWANDU 1, jak asi většina ví, pěkná vápencová oblast kousek za
Vídní, cca 200 m vysoká stěna, pár kilometrů dlouhá se zalesněnou vrcholovou
plošinou.
A
to ve složení Kolda jako vedoucí výpravy a "donedávnanováčci" Jara Bednařík,
David Konečný a já. Cesta plynovým vozidlem probíhala v poklidu, až za Vídeň,
kde se začala tvořit nekonečná kolona, takže jsme odbočili kamsi "směrem na
Hohewand", který už byl ostatně vidět spolu s hřebenem 2tisícového Schneebergu.
Po vyhlídkové okružní jízdě místními dědinkami a lázeňským městečkem jsme
nakonec dokroužili před Hohewand, kde zbývalo jen zaplatit mýtné, rozumných
1,5e na osobu, a zaparkovat pod skálou.
Odtud asi 15min "nástup" pod
cestu po hřebeni
DUET STIEG 2 za IV.
Zatímco Kolda s Davidem už lezou, my si dáváme tradiční rituál: Jara rozplétá
zamotané lano, já pokuřuju...Cesta začíná pěkným
koutem 3
na hřeben, kde se cesta spojuje s variantou z druhé
strany a tady začíná tlačenice o každý metr, na dvou délkách bylo snad 5
dvojek. Čekání na štandech jsme si zpříjemňovali
výhledem
4
do krajiny a užaslými pohledy na lidi ve spacáku s křídlem, kroužící na
dosah ruky kolem nás. Asi
paraglidisti.5
"To je paráda, to bych chtěl někdy zkusit".. "To já
ne, ještě bych spadl" poznamenal spolulezec, visící na špagátě 150m nad
zemí...Nakonec se všechny dvojky po pár hodinách lezení dostali ve zdraví na
vrchol k zasloužené svačině a kochání se, azurové nebe, ideálních 25°c. A ještě
vrcholové foto 6.
Odtud
jsme se asi 50m slaněním dostali na římsu, odkud Jara s Davidem šli do už na
pohled
tučné cesty 7
za V a zbytek šel do exponované IV. K sestupu na parkoviště jsme použili
turistickou cestu lesem, kterou zpestřuje sestup dírou v zemi po kolmém žebříku.
Název
Damenschluchte 8
není třeba překládat...
Po cestě dolů jsme s hrůzou zahlédli jednoho ze spacákových lidí
jak skáče z vyhlídkové
plošiny 9
s křídlem zbaleným v batohu! Naštěstí tak po 50m volného pádu s prásknutím
otevřel padák.Zbylých 150m na louku (mezi nechápavě bučící krávy) doplachtil s
výkřiky radosti, předávkován adrenalinem. Asi frajer! Anebo si zapomněl rozbalit
padák...
Stanový tábor jsme rozbili kousek od parkoviště u lesní cesty a při
vaření a popíjení domácích produktů jsme probírali zážitky, až jsme zmoženi
únavou zalezli do spacáků.
Nad
ránem pršelo, takže budíček se trochu opozdil, což některým i
vyhovovalo...Naštěstí to byla jen přeháňka a tak jsme se brzo ocitli pod
nástupem nějaké cesty. První dvě délky byly v neodjištěné, zvětralé skále, tak
za III, s možností těžších
variant 10
a další "délka" už probíhala v turistickém terénu, kde stromy
sloužili jako štandy až se ke konci změnila na procházku hustým smrkovým lesem.
Pohled na 4 "horolezce" ověšené železem jak se jistí lanem mezi stromy musel být
bezpochyby snový až komický...asi horohoubaři... Ale celkově
další zkušenost. Naštěstí jsme potkali místní alpinisty,
kteří nacvičovali sestup nám již známou šluchtou. Po konverzaci v
anglorakouštině jsme se dozvěděli, že "naše" cesta vede o hřeben dál vpravo...
Zžebříkovali jsme dolů a vylezli si nějakou pikantní dvoudélkovou
cestu za V , která vedla na
věž s
křížem 11.
Poslední slanění a sestup dolů k autu.
Pak už jen pohodová cesta domů. Unavení lezením, podřimujeme a
sníme o dalším...
Petr "Wašek" Mlýnek
2.-3.10.2006