Zima 05-06

Zaplať pánubohu a všem svatým,že už je jaro.S radostí tímto shrnutím dávám zimě na shledanou a chystám se mačky na dlouho zamknout do skříně. Smutně se na mě zubí a jejich omlácené hroty se mě ptají: „opravdu budeš na uplynulé měsíce vzpomínat jen na to,jak byla hnusná kosa?“ Mají pravdu. Letošní zima měla i své světlé stránky.Třeba s Michalem Zrzkem Mrkusem jsme se konečně zakousli do legendárního Veverkova ledopádu a s chutí se i pustili do stěny nad ním.Pravda,trochu nám to sousto skřípalo v zubech, ale cestou „kůtom“ s vlastním šestkovým variantem nahoře jsme se požvýkali až do konce. (o tom,jak nám to všechno chutnalo,tu píše poutavě Michal sám). No a pak dlouho nic a po nekonečném fňukání „kdy už ta zima skončí“ jsem se k lezení dostal až na Brnčálce na nováčkovském výcviku. Plány jsem měl smělé,ale nepříznivé podmínky ve stěnách mě v nich trochu zkrotily. Z nouze jsme si se Surem vybrali „pouze“ levé Y, ale už při nástupu k němu jsme byli nuceni slevit ještě jednou a vybrat si nouzi ještě větší.Cestu Szczepanských.Ze stěny se sypalo víc a víc sněhu a v údolí padala jedna lavina za druhou. Levé Y a Weberovka fungovali jako největší sněhové sběrače.

S nesoudržným sněhem a absolutní absencí ledu v bocekově ledopádu se však i szczepančtí proměnili v hrdou výzvu horolezce a náš těžce vybojovaný průstup stěnou byl neustále doprovázen mohutným sněhovým bombardováním. Druhý den, kdy všichni snídající horolezci byli zaskočeni děsivým pohledem z velkých oken jídelny na velký proud laviny,který sebou strhl dva nebohé lyžaře (přežili to), se plánovalo mnohem hůř. Nakonec se mi za daných podmínek jevilo nejbezpečnější lezení na kežmarském strážniku. Tentokrát mi byl parťákem Mira Pecích. Už pod stěnou se ukázalo,že jsem nákres cesty nechal na chatě. To nás nijak nezlomilo a rozhodli jsme se improvizovat. Vzniklo z toho těžkých pět délek.(6uiaa,M5).Po výstupu jsem chvíli žil v iluzi,že jsme vytvořili prvovýstup,ale po pečlivějším studiu knihy výstupů se ukázalo,že jsme provzlínali kombinací cest „no a čo“ a „rebela“.Se Surem a s Mirou Pecůchem jsem lezl poprvé v životě a mile mě překvapili. Myslím si,že by právě oni mohli rozšířit silné jádro oddílu,jen kdyby se jim chtělo.Kucí!Sakra vylezte letos už tu hokejku a nebojte se v horách vážnějších akcí! Potenciál na to máte. Problém zimního lezení byl vždycky takový, že „nebyli lidi“. V hlavě se vám urodil nápad, ale ten často krachnul tím, že se jaksi nenašel parťák,co by měl zrovna čas.Zimních lezců je nedostatek. Sure! Miro! Hynku! Viléme! Přijďte mezi nás! Posílíte mír!

Tak to byla „moje“ zima sdílená s několika členy našeho oddílu.A co ostatní? Naše největší chlouba-Pavel Kryze-má teť daleko důležitější starosti,než kopat mačkama do ledu. Syn Patrik a jeho chromá žena Vevina mu jistě vaří daleko silnější polévku adrenalinu,než je schopen jakýkoliv kopec na světě. Přesto se náš novopečený tatínek párkrát trhl a něco i vylezl.S Jurečkou si v Alpách na Jorrassech vyběhl Rubáše, s chromou Vevinou-matkou se vysápali na 200metrový ledopád(4+/5) v Obertraunu, kde také udělal první přelez  brutálního soplu za 6.Zimu zakončil s P.Urbánkem(uh) Weberovkou v severní stěně m.kežmaráku,kterou pro nepříznivé podmínky ukončili už v n.žebříku. Inu zdá se,že nám ten  Kryzák jen tak nezfotrovatí.

 A kdo další?Něco jsem zaslechl o tom,že naši ledoví specialisti Pazderovci se někde sápali  ve slovenském ráji a okolo Brnčálky,kde se k nim přidal i Pepa M..Co konkrétně to bylo,to už nevím,ale pravděpodobně to bylo celé z ledu. V médiích jsem se dočetl o zimním táboření na Javořině(článek na našich stránkách) a Jara Jingr si pochvaloval ledy v Kralovanech. O zbytku naší populace vím velké kulové a to buď kvůli tomu,že jsem je statečně přehlížel,nebo prostě proto,že se mě nijak nepochlubili.Chlubte se a dozví se o vás celý svět!

Ale oddíl-to není jenom lezení,že ano.Je to i spousta aktivity kolem mladých(teď nemluvím o chovu králíků, ani o groupnsexu, ale o naší horoškole). Tomuto sportu-šlechtění nových nadějí českého horolezectví-se u nás věnují hlavně naši staří(teď zas nemluvím o domově důchodců,ale o instruktorech). Byl jsem svědkem letošní zimní horoškoly a když pominu neuvěřitelnou, strhující a dech beroucí přednášku Pavla Čupra o lavinách,označil bych za nejvýraznějšího šlechtitele Pepu Motičku. Jeho nasazení pro naši lepší budoucnost je obdivuhodné a já doufám,že mu ještě nějaký čas vydrží a nepodlehne skepsi. A to tvrdím i přesto,že jsem zastánce osmy, čímž jsem tak odsouzen s našima starýma do věčného konfliktuJ. Jenže takové konflikty k tvůrčí činnosti patří. Je to takové vylučování nežádoucích plynů. A co je takové prdnutí,proti plnému žaludku? Kdo nežere,neprdí,kdo nic nedělá, ten se nehádá.(Opravdu krkolomná metafora) .Proto na závěr výzva pro nováčky: když vás staří naserou, neútočte na ně ostrými předměty. Naopak. Polkněte svůj hněv,skočte dolů do baru pro pivo a se slovy „pane instruktore jsem rád,že mi tak obětavě věnujete svůj drahocenný čas“ mu jej láskyplně předejte.

A ještě dodatek. Specifickou činností pro náš oddíl je skialpinizmus. Dokonce bych řekl, že v zimě u nás více lidí spíše lyžuje než leze a tak si tato aktivita zaslouží samostatného ohodnocení od člověka, který ví vo co gou. Shrnutí „skiakcí“ pro vás tedy připraví Pavel Čupr.

                                                                                             Zdraví Kuba Novák