WALLIS/Dom 4545m 

21.9.2007 v pátek okolo 23:30h jsme vyjeli nás pět do Walliských Alp. Čekalo nás tisíc kilometrů. Petr Pfeifer 24let, Petr Mlýnek 28, Daniel Sekyra 26, Kája Pazourek 11 a já 34let. Cíle jsme měli velké a náročné, v plánu byl vrchol Domu a sloužil i jako aklimatizační příprava pro zdolání Matterhornu! No, nakonec se vedle mnoha jiných subjektivních aspektů ukázalo jako největším nepřítelem počasí, které nás zahnalo nechtěně předčasně domů. Dříve, než se pokusím svým pohledem rozebrat tuto akci, chci říci, že chlapci byli přátelští a každý si určitě odvezl kopu zkušeností a nových poznání. Někdo byl ve velehorách nad 3000m poprvé, stejně tak i na ledovci!

22.9. odpoledne jsme přijeli do vesnice Randy a hned začali stoupat k Domhütte. Po dvou hodinách jsme v lese udělali první bivak a přečkali do nedělního rána. Určitě stojí za zmínku přejezd autem dva horské pasy Oberalppass a Furkapass. Z prvního se podařilo Petru P. skočit padákem do Andermattu za krásného slunného počasí a bezvětří, let to byl impozantní.

23.9. myslím, že to byl první náročný a zatěžkávací den, také po psychické stránce. Začalo se ukazovat, jak rozdílně se každý z nás dívá na naši „společnou“ akci. Kolem druhé hodiny odpolední jsme se dostali na místo našeho plánovaného stanového BC, 1hod. od Domhütte ve výšce 3100m. Zde jsem nepozoroval na nikom, nějaké zvláštní problémy, jediný problém, který byl bylo více než dvouhodinové zpoždění, ačkoliv někteří to neuměli pochopit proč vlastně je to tak důležité! Stále tvrdím své, že pro zdolání vrcholů ve velehorách má čas své místo, kterému se člověk musí učit přizpůsobit a ne naopak! To se nakonec ukázalo ve finále! Po 15hod. jsme ještě podnikli aklimatizační výšlap po ledovci do výšky kolem 3400m, nedaleko Festijoch. Bohužel ten čas chyběl pro dosažení tohoto klíčového místa a pro lepší orientaci v terénu na ledovcové moréně. Někteří považovali takovou aklimatizaci za zbytečnou, ale druhý den byli rádi a i naříkali, že jsme z ní nestihli více. Myslím, že si zde zaslouží velké uznání Kája, neboť zdolat převýšení kolem 2000výškových metrů v jednom dni bez jakéhokoliv „mrmlání“ s baťohem přes osm kilo na zádech je úctyhodný výkon! A také jeho osobní rekord, gratuluji Kájo! Večer jsme každý zalehli a byli rádi z teploučkého spacáku. Pokud by předpověď počasí byla příznivější, určitě by po dnešním dnu následoval odpočinek s lehčím zatížením, nicméně počasí rozhodlo o tom, že se další den pokusíme o vrchol.

24.9. ve 4hod.v noci vyrážíme “na čelovky“ po moréně a ledovci s trhlinami na tzv. Festijoch (3700m), zde jsme pořádně okusili studený dech ledovce. Slunce bylo ještě ve stínu, pomalu vylézalo na protější straně Mattertalu a tak nám krásně ukázalo vrcholy Matterhornu a Weisshornu. Kája tento den byl hlavním „šerpou“ našeho BC a nedočkavě čekal jaký to bude vlastně den. Se svým dalekohledem pozoroval Festigrat po kterém jsme se rozhodli zdolat Dom. Pro tuto variantu jsme se rozhodli především pro dobré podmínky, nebyl nový sníh a svahy nebyly natvrdo zmrzlé. Také jsme se na tento hřeben cítili. Jedná se o kombinaci II-III.st. lezení a firnový zmrzlý svah 45°! Uznání zde na Festijochu patří i Petrovi Vaškovi M., který si též udělal výškový rekord a po delší pauze pro fotografování slanil z tohoto nádherného místa zpět na ledovec a zamířil ke stanům, kam se také bezpečně sám dostal. My zbývající tři jsme pokračovali po hřebeni vzhůru.  Na některých místech, dohromady třikrát, jsme přelézali hodně exponovaná místa, kde jsme se jistili. Snad se mohu pochlubit, že jako prvolezec jsem kluky bezpečně všude dobral a s radostí jsme dosáhli výšky 4000m v 10hod. Nemohu uvěřit tomu, co se dělo na dalších 500m, neboť v sedle pod vrcholem (100m) jsme byli až ve 14hod.!!! Na Festigrat se v průvodcích píše čas 3hod.!!! V této výšce něco přes 4000m byl Petr P. vytrvalý a statečný, ale začal mít problémy s dechem. Ten ho také brzdil k rychlejšímu postupu. Dolů po hřebeni to bylo nemožné a nahoru do sedla a dolů po „normal route“ příliš riskantní. Myslím, že se začala u něho projevovat výšková nemoc a byl jsem rád, když přijal ústup z hory pomocí helikoptéry a tím nás všechny osvobodil z případných těžkostí návratu. Má můj respekt, neboť si myslím, že je lepší se do údolí snést jako „orel“, než se doplazit jako raněný srnec. Dále jsem s Danem zůstal sám, místy v mlze s nárazovým stále sílícím větrem. Čeho jsem se ale začal nejvíce obávat, byl čas! Ráno jsme si nezávazně řekli, že polezeme do 12hodin, v duchu jsem si říkal, že ještě 13hod. je ok, ale teď jsme byli v sedle a bylo už 14hod., Festigrat jsme úspěšně vylezli a cesta se setkávala s „normálkou“, vrchol nebyl vidět, ztrácel se v mlze a vítr byl též silnější. Padlo těžké dilema, nahoru s rizikem, mohlo se jednat jen o předvrchol, zhorší se počasí a nenajdeme ani normálku, a tu jsme nakonec také neznali, vede přes trhliny pod velkými séraky, nebo ještě za dobré viditelnosti a v klidu sestoupit i s tím, že vrcholový kříž nebude vyfocen. Dan se rozhodl pro vrchol, já pro ústup. Pozdní čas, neznalost terénu a stále se zhoršující počasí spolu s osobní unaveností mě vedla k pokoře, že ani tentokrát Dom nevylezu. Jak jsem později zjistil od vrcholového hřebínku mě chybělo pouhých 100m a jinak 13minut! „No, i tak člověk odchází, aby příště zase přišel“. Danovi gratuluji, měl štěstí! Cesta dolů byla opravdu dlouhá a náročná, byl jsem rád když jsem z dálky uviděl svého věrného „šerpu“ s přichystaným čajem. Stejně tak i po několika hodinách sestupovat Dana. Nyní jsme byli zase všichni spolu a mohli si vychutnat poslední teplé paprsky zapadajícího slunka. To jsme ještě netušili, co nás čeká zítra. Plánovat dlouhodobě se nedalo a většinou se čekalo až na momentální situaci. Skončil krásný den plný nových zážitků s mnoha věcmi k přemýšlení.

25.9. jsme se probudili do mléčné mlhy; nebylo pomalu vidět od stanu ke stanu na 5 kroků. Čekal nás dopolední sestup po dvojkové ferratě do údolí. Ten jsme zvládli za mrholení a neuvěřitelně vášnivých diskuzí, co znamená být „horolezec, co VHT turista, či turista“ a „jakou hodnotu má normálka“ a ještě dalších věcí! Respekt před každým názorem, který je korektně odůvodněn a vysvětlen. Odpoledne jsme se stihli pěšky přesunout do Zermattu a zase zpátky do Täsch a v podvečer odcestovat směrem k horským pasům. Pro zbývající dny, kdy ve Wallis bylo „nechutně“ deštivo s mokrým sněhem, jsme doufali, že snad ještě něco zvládneme v Rakousku. No, nezvládli ani tam. Horské pasy byli pod sněhem, Furkapass uzavřen, projeli jsme tunelem naloženi i s autem na vlaku do sněhové zimní krajiny. Tam, kde Petr před třemi dny v tričku letěl padákem, mohl dnes v čepici tak jedině sáňkovat!

26.9. celý den jsme strávili na cestě přes Rakousko, se zastávkami v Bludenz, Brand a u Innsbrucku. Něco málo po půlnoci jsme se šťastně všichni vrátili domů. Děkuji všem za jejich osobní přínos, lidské kvality, nové zkušenosti a poznání. Doufám, že každý si odnesl své, trochu radosti a hlavně i odhodlání „příště dobýt nějaký ten vrcholek...“.

 Napsal: Karel Pazourek st.

                                               další fotovýběr