Silvrettagrupe/Der Grosse Piz Buin (3312m)

       Víkend 12.-13.10. sliboval nádherné počasí a to se také podle prognózy vyplnilo do posledního paprsku sluníčka. Vlakem jsem vyrazil ve 4.30h přes Vídeň, Salzburg do Landecku. Autobusem jsem se dostal do posledního horského městečka Galtür, kde mi také místní řidič ukazoval postižená místa lavinou z roku 1999, s bolestí na srdci vzpomínal na 39 obětí tohoto neštěstí. Dnes jsou zde postaveny obrovské betonové i přírodní valy. Moje cesta zde bohužel s autobusem skončila, neboť dále po horské silnici jel poslední bus před čtrnácti dny. Tedy mi nezbylo nic jiného než zkusit autostop. Díky milému páru jsem se dostal ještě do 17hod. k velké vodní nádrži či horskému „jezeru“ Silvretta stausee. Odtud jsem zdálky zahlédl velký i malý Piz Buin, nejvyšší vrchol Voralberska, třetí nejvyšší vrchol Silvretty a také místní symbol a velkou raritu.

       K Wiesbadener Hütte jsem se dostal za necelé tři hodiny a ještě kousek od ní jsem si postavil stan. Jakmile zapadlo slunce velmi rychle se ochladilo a přivítal jsem svou horkou večerní kávu. Nyní jsem byl sám, cestou jsem ještě potkával turisty vracející se ke svým autům na přehradě a začal jsem tušit, že na zítřejší dobývání hory zůstanu také sám, mezi obrovskými skalami a stovkami ledovcových trhlin. Na Piz Buin jsem se těšil z mnoha důvodů. Věděl jsem, že se jedná o náročnou ledovcovou tůru se skalním lezením II.st. na Wiesbadener Grätle mezi Vermuntgletscher a Ochsentaler Gletscher, stejně tak i podvrcholové partie jsou v II.st. lezení. Vedle důvodů lezení jsem chtěl také více přemýšlet nad sebou, horami a dalšími filozofickými věcmi. Také jsem měl v hlavě svou poslední akci z Walliských Alp. Četl jsem v poslední době několik knih o himálajských expedicích a dějinách dobývání vrcholů v Alpách. To všechno jsem chtěl vynést sebou na tuto horu. Ten večer jsem byl tak unavený, že jsem kolem 20hod. usnul.

       V neděli mi zazvonil budík ve 4hod., když jsem vystrčil ruku ze spacáku ucítil jsem takový mráz, že jsem ji okamžitě schoval a za žádnou cenu se mi nechtělo ze spacáku ven. Celou hodinu jsem měl v sobě boj, zda vstát, nebo vyrazit až za světla. Ale měsíc a hvězdy zvítězily, vím, že to tak je vždycky, jakmile na sebe hodím sedák a udělám první kroky tak je to ok. Potom už necítím zimu, potom jsem naplněný nádhernou noční oblohou a nekonečným tichem. Tak to také bylo, měsíc i hvězdy ozařovaly vrcholky hor, ledovec se třpitil a já byl rád, že se ztrácím v této noci. Tyto chvíle prožívám dost intenzivně, jestli si nějak představuji umírání, tak potom přesně takto: „vstupuješ do temnot, které ani temnotami nejsou, neboť ty jdeš stále za světlem, to co se zakrývá je to co necháváš za sebou, to se ti ztrácí z dohledu, ale ty objevuješ to nové, krásné, hluboké a plné života. Stejně tak se pomalu ztrácíš i těm, kteří tě pozorují, až tě nakonec ztratí z dohledu. Ty ale žiješ dál, stoupáš víš a poznáváš víc.“ Asi tak za hodinu, kdy jsem překročil první ledovec jsem se ocitl pod asi 100 metrovou skalní stěnou. Když se mi ji podařilo vylézt zahlédl jsem prvně slunce na východní straně za hřebeny. Byl jsem velmi klidný, neboť jsem věděl, že mám dobrý čas a čeká mě krásné počasí. Na tomto hřebínku jsem také uviděl malý dřevěný kříž na vrcholu. Ale musel jsem ještě slézt na druhý ledovec a po něm pokračovat v dostatečné vzdálenosti od lavin a trochu i kličkovat mezi trhlinami. Za další hodinku jsem stál u paty velkého i malého Buina v tzv. Buinlücke. Dvě gigantické hory, ani jsem si nebyl jistý, která je vlastně vyšší. Rozhodl jsem se pro tu o které jsem tušil, že bude vyšší a pokud ne, byl jsem rozhodnutý se vrátit a vystoupit na tu druhou.

Měl jsem štěstí, trefil jsem tu správnou, neboť jsem četl, že kříž se nachází pouze na Velkém Buinu a ten jsem také po další hodině uviděl. Slunce jsem doběhl ze západní strany, lezl jsem ve stínu a zima byla příjemná. V 8hod. jsem byl na vrcholu a nemohl jsem uvěřit tomu úžasnému rozhledu. Bylo jasno s mírným povětřím. Byl jsem šťastný a se svým pocitem jsem se chtěl podělit se svou rodinou, vítr mi přivál trochu signálu a tak jsem jim mohl mobilem popřát dobré ráno. Viděl jsem daleko, Berninu, Bernské Alpy, až po Grossglockner, aspoň jsem tak o tom četl, v dálce zasněžené vrcholky hor. O tom, jaké to skutečně byli se hádat s nikým nebudu. A kdo chce z mých fotografií určit, který vrchol je jakým, budu jen rád. Do vrcholové knihy jsem dnes zapsal následující: „Ty nezměníš hory, ale hory změní tebe“. A opravdu, každý kdo se vyšplhá na vysokou horu pocítí její sílu, jejího ducha, tu horu ale nezmění, ona zůstane stále mocnou a nezkrotnou. Měl jsem štěstí, že zůstala mírná, bez silného větru, bez mlhy, bez sněžení…Zůstal jsem zde necelou hodinu a když jsem začal cítit stále víc slunko a také vítr, otočil jsem se a zamířil dolů k Ochsentálerskému ledovci. Cesta, která je v průvodcích považována za klasiku jako „normal tour“ se mi zdála dlouhá, především v pasážích již pod ledovcovým jazykem. Trhliny zde byli impozantní a bludiště dokonalé, neumím si představit zde procházet za mlhy a špatného počasí. Na „normálku“ se mi to opravdu zdálo dost odvážné, možná to bylo i letošním obdobím s hodně potrhaným ledovcem. V 11hod. jsem byl zpět ve svém stanu. Byl jsem rád, že se mi podařilo splnit své předsevzetí a být do 12hod. dole. Vychutnal jsem si oběd a vyrazil k přehradě, která byla plná nedělních turistů. Na autostopu jsem měl opět štěstí a za několik minut jsem se už s jednou rodinou s Koblenz prodíral stovkami serpentýn do údolí směrem k Bludenz, kam jsem dorazil v 17hodin.

       Kromě Piz Buinu se zde v Silvrettě nachází i řada dalších nádherných vrcholů, jako např. Piz Linard (3410m), Fluchthorn (3399m) atd., mnoho jich je nad 3000m. Bohužel můj čas byl vyměřen pouze pro ten nejznámějšší a také nejkrásnějšší..

Napsal: Karel Pazourek

Kdo chce vidět víc , ať se koukne do mé galerie